Cestopis – Neměcko – Freiburg, Schwarzwald, Ulm – 2017

Po roční odmlce už byl opravdu nejvyšší čas vydat se opět do mého nejmilejšího města a trošku tak umazat manko, které v mé soukromé kvótě 1x do roka do Freiburgu vzniklo. Výprava byla čtyřčlenná ve složení já, Lucka, Mike a Jarmila, tudíž ideální počet do jednoho vozu.

Ve škole se nám podařilo vyjednat na pátek volno, takže jsme ve čtvrtečních odpoledních hodinách mohli vyrazit. U Lucky, která na poslední chvíli balila vše potřebné, panoval lehký chaos, Kuba jezdil po kuchyni na spacáku, ale nakonec jsme vše zdárně stihli a mohli jít nakládat. Když jsem viděl na zadních sedadlech Mikova auta, kterým jsme měli jet, připravenou matraci, lehce jsem užasnul, především v obavě, že se do vozu nevejdeme. Michal se ale ukázal být schopným skladníkem-skladatelem-skládačem věcí, takže nakonec se celkem pohodlně do kufru vešly in-linové brusle, má výbava na hrátky s ohněm, piknikový košík i další nezbytné vychytávky pro čtyřdenní dovču.

Ještě před odjezdem jsem se pokusil sehnat někde v krámu doma zapomenutou pláštěnku (velmi to prozíravý krok), leč bezúspěšně, takže mi nakonec vytrhla trn z paty Lucčina kámoška Alča. Nyní už kompletně vybaveni, mohli jsme vyrazit nach Deutschland. Ačkoliv místy pršelo, ba lilo jako z konve, ubíhala cesta zdařile a povětšinou v zábavných rozhovorech. Zde nelze nezmínit jeden z nich, který nás pak doprovázel po celý zbytek výpravy. Nějak přišla řeč na naše školní trampoty a též žáka Čika. Na to Michal: „To je nějaká cikánská rodina?“ – „Ne, proč?“ – po chvíli zadumaného ticha opět Michal: „To je ale fakt zvláštní jméno, je to vůbec v kalendáři?“ Filip Čiko by se této dedukci asi dost divil…

Cestou nás potkala jedna celkem velká objížďka, ale naštěstí jsme – na rozdíl od nešťastníků jedoucích v protisměru – neuvízli v mnohakilometrové koloně. Po jedenácté hodině večer jsme dorazili na mé oblíbené, a již mnohokrát vyzkoušené, místo u řeky, kde lze přespat. Do všeobecného vybalování zazněl můj dotaz: „Lucko, kde je můj spacák?“ Ukázalo se, že spacák není, neboť Kuba na něm odjel z dohledu a proto byl při odchodu z domu opomenut. Situaci jsme vyřešili nonšalantně – Mike a Jarmila si lehli do auta na matraci a přikryli se jedním spacákem dohromady jako dekou, zatímco my dva šli spát klasicky pod širák. Ačkoliv jsem se tvářil hrdinně, byla ve mně malá dušička, aby nezačalo znovu pršet. Stan jsme sice měli, ale nechtěl jsem ho stavět jednak proto, že tuto činnost mám ze srdce nerad, ale především z toho důvodu, že jsem si nebyl jist legálností stanování na námi zvoleném místě. Bohové nám naštěstí byli nakloněni, takže jediná voda, která na nás padala, pocházela z mokrých stromů, pod nimiž jsme se zcela greenhornsky uložili ke spánku.

Páteční ráno jsem nemohl dospat, takže zatímco mí souputníci spokojeně chrněli, jal jsem se procházet podél řeky. Běžci trpící též nespavostí mi přátelsky kynuli, stejně jako senior vyrážející patrně pro nějaký ten čerstvý rohlíček, lépe řečeno housku, neboť rohlíky v Německu nikdo nezná; inu, lahoda. Po probuzení spáčů jsme mohli opulentně posnídat a pak se vydat na obhlídku možnosti koupě lístků na nedělní fotbalový šlágr SC Freiburg – FC Schalke 04. Dle očekávání jsme nepochodili, ale dostali tip, že poslední zbytky vstupenek budou k mání v den zápasu. Během čekání na otevření kasy v Mikovi náležitě uzrály zažívací procesy, nicméně benzínka Aral nedaleko stadionu zklamala absencí toalet, takže náš šofér musel nést svůj již poněkud přezrálý náklad směrem do hor.

Autem jsme vyjeli kolem malebného letoviska Titisee až pod nejvyšší schwarzwaldský kopec Feldberg (1493 m) a někdy po jedenácté hodině dopolední mohli vyrazit na celodenní špacír. S ohledem na absenci čtvrtého spacáku jsme původní plány operativně pozměnili a namísto dvoudenního minivandru se rozhodli podniknout dva na sobě nezávislé výlety. Výhoda této varianty spočívala především v možnosti vyrazit takzvaně nalehko, tedy bez spacáků, stanu a většího počtu oblečení. Počasí nám celkem přálo, takže jsme se brzy svlékali – někteří až do krátkých rukávů – a supěli směrem k vrcholu. Zde jsme se pokochali nádherným výhledem na Feldsee, který malinko připomíná pohled na Černé jezero z Jezerní stěny. Navzdory svítícímu sluníčku byly v některých místech nemalé zbytky sněhu a zejména pasáž po sestupu z vrcholu, která vedla po severní straně svahu a lesem, byla technicky náročná a ubíhala jen pomalu.

Pauza na oběd proběhla v malebném sedlíčku mezi Feldbergem a vrchem Der Tote Mann (1320 m), kde byla dokonce i možnost se kultivovaně posadit ke stolu s lavičkami. Brýlí zde kýmsi zapomenutých jsem si bohužel nevšiml, takže je pro sebe ukořistila Jarmila, grr. Na ešusu jsme uvařili – někteří velkopansky s množstvím rozličných ingrediencí, jiní ve snaze o askezi nevzali do krmě ani sůl. Podávala se červená čočka s medvědím česnekem a kuskus s klobásou, chilli a sušenými rajčaty; Alcron hadr. Mrtvý Muž patřil, alespoň pro mne, k jedněm z nejmalebnějších míst, která jsme navštívili. Oblý travnatý vrchol s výhledem do údolí na obě strany, slunce vykukující mezi dramatickými oblaky a zaplavující louku svými paprsky, poetika každým coulem. Nedaleko kopce zvěstovala mapa hospodu, takže jsme neváhali a razili si cestu k zasloužené přestávce nad lahodným mokem. Příkrý svah sloužící v zimě jako sjezdovka dal našim kolenům řádně zabrat, takže jsme vděčně přijali místo na terase a bez prodlení objednali großes Bier, viermal. Lucka a Michal ihned odběhli na záchod a po návratu sdělovali své pocity.

Lucka: „Mně se z toho kopce, jak jsem si sedla, úplně roztřásly svaly.“

Michal (nesoucí si náklad již od rána): „No to mně teda taky!“

Na zápraží pod kopcem schované hospody ani nefouklo, takže jsme povytáhli židle ze stínu a jali se slunit. Já kromě toho získal za společnici místní kočku, která neomylně identifikovala největšího troubu, který se od ní nechá celý ochlupatit a poškrábat a ještě ji k tomu bude drbat za uchem. Kromě piva jsme si dali i zákusek a pokračovali směrem k samotě Erlenbach. Od ní nás ovšem dělil malý mokřádek, o kterém jsme trošku nevěděli a trošku byli líní jej obejít, hopkali jsme tedy po trsech trávy ve snaze nenabrat si. Ekvilibristická disciplína proběhla zdařile a za půl hodinky už jsme seděli v další hospůdce v Erlenbachu. Zde původně žádná pauza plánovaná nebyla, ale radost z krásného dne byla silnější než my, a tak nezbylo než zastavit a dát si další pivo. Následovalo příkré klesání a euforický seběh strání následovaný dlouhou lesní pasáží. Klesali jsme do údolí a kochali se nádherou divokého lesa. Cedule nás informovaly, že se nacházíme v oblasti sloužící jako imitace původního pralesa – tedy pokud možno žádné lidské zásahy a nedotčená příroda. Krása, žůžo, lahoda a pak už příkré stoupání úbočím Feldbergu. Tempo určovala Jarmila a je třeba říct, že si nebrala servítky! Potil jsem se na chvostu skupiny, modlil se, aby už byl konec, nebo alespoň pauzička, leč marně. Fofrem jsme tedy nabrali ztracenou výšku a už se těšili do cíle, zpět k autu. Vzdálenost se ale ukázala být podstatně větší, než mé i Michalovy odhady předpokládaly, takže jsme dorazili až poctivě po osmé hodině večer. Feldberg jsme tentokrát obcházeli z druhé strany než dopoledne a měli možnost užít si výhled na Alpy, které se na jižním obzoru vylouply z mraků. Podívaná rozhodně zajímavá, protože na některých místech bylo bouřkově černo, jinde zas nádherně jasno.

Auto jsme nijak pečlivě neuklízeli a chtěli být co nejdříve na nocležišti. To leželo nějakých 30 km daleko, v sedle pod dalším významným kopcem Schwarzwaldu, Belchenem (1414 m). Místo jménem Krinne jsem měl odzkoušené z předchozích návštěv a věděl, že je zde poctivý přístřešek, ohniště i pramen s čistou vodou. Co jsem ovšem nevěděl, byl fakt, že zde bude příšerně protahovat (pravda, tušit jsem to s ohledem na polohu místa mezi dvěma kopci mohl). Pozdní večer, nemalá únava a večerní chlad podpořený fujavcem vedly k tomu, že u ohýnku jsme dlouze nepobyli a šli spát hned po opečení buřtů. Já měl lahodnou německou klobásku, zatímco Mike se vytasil se špekáčkem, který v ohni nic nedělal – nerozevíral se, netekla z něj mastnota, neměnil barvu, zkrátka NIC. Tento zázrak moderní chemie se stal největší estrádou večera a pobavil nás i ráno, když jsme v popelu objevili ohořelé zbytky nijak nenasvědčující tomu, že by se jednalo o produkt z masa. Kromě nás čtyř si Krinne vybral k noclehu i jakýsi chlapík, který se náhle zjevil ze tmy. Moc toho nenamluvil, jen se zeptal, jestli se vejde k nám pod přístřešek, a šel si lehnout. Ráno, když jsem se asi podruhé rozmýšlel, jestli vstávat, už byl na odchodu, ostatní ho ani neviděli.

Sobota nás přivítala zakaboněným nebem, ze kterého chvíli i padala nějaká ta voda. Plni optimismu jsme přeháňku přečkali pod střechou, sbalili mezitím věci a pak vyrazili na kopec. Prvním úkolem byl výstup na vrchol Belchen, asi dva a půlkilometrová záležitost. V této pasáži jsme měli možnost pokochat se opakovanými výhledy severozápadním směrem do údolí Münstertal, velmi malebného kousku krajiny sevřeného mezi okolními kopci a ústícího do placky rozprostírající se mezi Schwarzwaldem a Rýnem. Na Belchenu jsme pořídili první pořádné skupinové foto a užívali si výhledy jižním směrem na Alpy. Ty byly pokud možno ještě líbivější a dramatičtější než předešlého dne, doplněné i dešťovými mraky, které, jak se zdálo, opouštějí naši oblast a přesouvají se do Švýcarska. V hospodě kousek pod vrcholem jsme poprvé ochutnali legendární Flammkuchen, tedy jakousi místní pizzu (ovšem z jiného těsta), připravovanou na slano i sladko, nejlepší ale rozhodně se smetanou, cibulí a špekem (ocenila především Lucka, která tak započala svoji kariéru masožrouta). Brilantní načasování a další přeháňka strávená pod střechou.

Po pauze jsme pokračovali traverzem ve svahu, který Jarmila považovala za poněkud kutálecí a další společné focení na skalním ostrohu proto odmítla. Následoval sestup do výše zmiňovaného údolí, na jehož konci se měl nacházet další turistický přístřešek, kdy jsme chtěli udělat delší přestávku na oběd (posezení v hospodě se přirozeně nepočítá), co ale čert nechtěl, přístřešek nebyl. Respektive byl, ale ve stavu rozbořenosti a porostlosti kopřivami a dalším plevelem. Aby neštěstí nebylo málo začalo i pršet. Sice ne moc, ale o to vytrvaleji. Nejprve jsme optimisticky kráčeli dál, ale po chvíli jsme chtě nechtě museli vytáhnout pláštěnky. Nechtělo se nám vracet kus stejným směrem, což by byla nejkratší možná verze návratu, a navzdory dešti jsme pokračovali dál podle původního plánu. Polední pauzu jsme si nakonec odbyli pod stříškou chaty stojící při cestě. Na vaření samozřejmě nebylo ani pomyšlení, ale dali jsme si alespoň salát, s úsměvem nabízený pověřenkyní pro zelenou stravu (pozor, vrchní listy se nejí, neb jsou ovadlé -> z hlávky se tak polovina vyhází, aby strávník nedošel újmy).

Jak déšť neustával a zlepšení situace bylo v nedohlednu, rozhodli jsme se trochu si zkrátit cestu. Tento plán měl to zásadní úskalí, že trasa, kterou jsme vybrali, vedla mimo značené turistické stezky. To by samo o sobě tolik nevadilo, kdyby les nebyl protkán řadou silniček a cest, které se vzájemně křižovaly a bylo tedy více než snadné sejít ze správného směru. Naštěstí byl po ruce Mike a jeho nezbytná GPS navigace v telefonu. S její pomocí jsme si razili cestu dál. Z cesty pro lesní techniku se posléze stala pěšina, z pěšiny pěšinka a v místě, kde bylo potřeba překonat potůček, se zdálo, že jsme došli. Tváří v tvář výzvě jsme nestáhli kalhoty, nýbrž pokračovali dál a jednu chvíli takřka neznatelná stezka se zase rozšířila na přijatelnou mez. Dobrodružný návrat na Krinne měl ale přirozeně i svá pozitiva – viděli jsme majestátní skály a u nich dokonce kamzíka, kterého jsme patrně vyplašili v siestě. Nakonec se nám podařilo dojít zpět na řádnou cestu a po ní už to byl jen kousek k autu.

S ohledem na pokročilou odpolední hodinu a stále nevalné počasí jsme se rozhodli návrat do Freiburgu odložit a večer jsme strávili pod přístřeškem. Rozvěsili jsme mokré oblečení všude kolem, já pověsil na kolíčky i mapu hloupě umístěnou v kapse a tudíž řádně navlhlou a jali se připravovat večeři. Po ní jsme si ještě zahráli oblíbenou hru Krycí jména a celkem časně vyhlásili večerku. Noc byla hodně větrná a stále deštivá, ale přestáli jsme jí beze ztráty kytičky a dokonce nám ani nic neuletělo.

Neděle kýženou změnu počasí nepřinesla, takže náš program – například ježdění na kolečkových bruslích – byl notně ohrožen. Oblečení samozřejmě neuschlo, ale nedalo se nic dělat, museli jsme pobalit a vyrazit dál. První zastávkou ve Freiburgu byl fotbalový stadion, kde k mému úžasu byly ještě k mání nějaké lístky. Cena ovšem byla poněkud vyšší, takže jsme se rozhodli derby oželet. Popojeli jsme blíže centru a vyrazili na komentovanou prohlídku. Nejprve podél řeky Dreisam, která tvoří sportovní tepnu města a ráj pro cyklisty, inlinisty, běžce i další přátele pohybu, pak přímo v historickém jádru města. S ohledem na stále zlobivé počasí jsme špacírování městem prokládali zastávkami v restauračních zařízeních. Nejprve jeden z mých oblíbených barů, který ale od mé poslední návštěvy změnil majitele, takže jsme si nedali ani pivo z kýble, ani Flammkuchen. Kromě toho objednaná snídaně byla zapomenuta, takže terno. Druhé pohostinství, kde jsme svým příchodem snížili věkový průměr nejméně o polovinu, se blýsklo vynikajícím hlavním chodem, takže Mike konečně ukojil sílící hlad. Takto posilněni, mohli jsme vyrazit na vyhlídku nad městem, když už se nám nepodařilo zdolat věž místního münsteru, která se stále ještě (minimálně od roku 2010) opravuje. Rozhledna na vrchu nad městem je ale též v procesu rekonstrukce, takže v tomto ohledu jsme měli zkrátka smůlu.

Do třetice všeho dobrého v oblasti restaurací nemohla chybět hospoda Schlappen, před kterou se už před otevřením tvořil mírný dav. Usadili jsme se, objednali pivo, Mike v ruce nezbytný foťák, aby zdokumentoval památné ťuknutí a hop – celý půllitr mi skončil v klíně, jak o něj náš expediční fotograf zavadil. Jakožto povaha mírná a klidná jsem ani moc nenadával, ale proč má někdo potřebu fotit ťukání půllitrem jsem navzdory usilovnému dumání nepochopil. Konečně jsme si dali i kýžený Flammkuchen a k tomu absint, takže jsem se nacházel na prahu nirvány.

Den utekl jako voda a bylo potřeba vymyslet, kde složíme hlavy na noc. Jelikož další déšť byl permanentně na spadnutí, nepřipadalo nocležiště z prvního večera v úvahu. Místo něj jsme s pomocí mapy nalezli alternativou kousek za městem, která se ukázala jako excelentní volba. Bytelný přístřešek se stolem a nedalekým pramenem vody poskytly perfektní zázemí. Pár Němců ve středních letech právě vyklízel místo, aby si ustlal ve svém přívěsu, a na náš dotaz, je-li zde možné strávit noc, jsme byli ujištěni, že to není nejmenší problém. Já jsem z ničeho nic naprosto vytuhnul a usnul přímo na lavičce, ale po chvíli oddechu jsem byl ale zase jako rybička, takže jsme mohli usednout k několika partiím Krycích jmen a popít něco absintíku. Nižší nadmořská výška i tři bytelné stěny sehrály svoji úlohu, takže pod přístřeškem bylo jako v pokojíčku a večer byl velmi příjemný.

Pondělní ráno se neslo ve znamení hledání místa ve střední Evropě, kde právě neprší; neobjevili jsme žádné. Z různých variant návratu – francouzský Colmar/Heidelberg/Ulm, nakonec vyhrálo posledně jmenované město, protože bylo nejvíce na trase a já ho prosazoval kvůli krásnému centru s monumentální kostelní věží. Před odjezdem jsme ještě navštívili místní krám, abychom se napakovali vínem z oblasti Keiserstuhl, a zažili další zklamání na dobře známé benzínce Aral, kde kromě toalet nemají ke koupi ani pohledy. Kousek za Freiburgem jsme na sjezdu na dálnici viděli postávat stopaře. Na moji napůl v žertu míněnou výzvu „svezem ho!“ reagoval Mike k mému překvapení kladně, takže jsme se na zadních sedadlech rázem mačkali tři. Mladík z Magdeburgu (střední Německo) byl na cestě do Rakouska a Itálie. Poblíž Donaueschingenu jsme trošičku bloudili, protože mládencova navigace ukazovala jinou cestu než Mikova a do toho jsem situaci vířil já svými zmatenými připomínkami. Moc jsme si ale nezajeli, týpka vysadili na místě, které si přál, a pak už celkem zdařile pokračovali směr Ulm. Ještě před městem jsme udělali přestávku na oběd na autobusové zastávce, kde jsme v klidu uvařili čočku a fazole a dali si i pivo. Pasažéři pravidelné linky u nás zastavující patrně lehce žasli.

Ulm je město pyšnící se nádherným historickým centrem, promenádou při Dunaji a především münsterem s nejvyšší kostelní věží na světě (161 m, 143 m přístupno, 768 schodů). Zdolání věže jsme samozřejmě nemohli odmítnout a je třeba říct, že se jedná o pořádnou fušku a samozřejmě i neopakovatelný zážitek, protože tam, kde normální kostelní věž končí, se v Ulmu teprve vystupuje nad úroveň chrámové lodi. Další místní parádou je Schiefes Haus – středověký dům fungující nyní jako hotel, povážlivě se naklánějící nad náhon vedoucí z Dunaje. Poslední zastávkou v Ulmu byla hospoda a pak už následoval návrat domů.

Zpáteční cesta nebyla bohužel úplně bez nehod, nejprve – to ještě před Ulmem – Mike doplatil na absenci prostředního zpětného zrcátka a lehce poškádlil za námi stojící strom. Pak jsme ještě byli vyfoceni ve vsi, jedouce nepatřičnou rychlostí, ale účtenka zatím nedošla, takže v tomto ohledu bude snad vše v pořádku. V Domažlicích jsme byli před desátou hodinou večer, ještě stihnuli závěr zápasu Česko-Finsko a užili si horečné hledání spacáku, který ani doma nebyl k nalezení. Pak se ovšem objevil na posteli za peřinou – konec dobrý, všechno dobré!

fin