Rumunsko 2015 – Rodna

 

Všechny fotky naleznete ZDE

 

Přípravy

Jelikož se z Qrula pomalu ale jistě stává profesionální absentér, doplnili naši letošní výpravu kromě osvědčených spolucestovatelů Mika a Heleny i dva nováčci – spoluhráč a parťák z Černýho uhlí Martin a jeho slečna Hanka[1]. Kromě nových členů došlo k ještě jedné zásadní novince, a to sice cestování autem. Mé předchozí zkušenosti totiž ukázaly, že jet do vzdálenějších oblastí už je finančně i časově tak nevýhodné, že bude lepší dopravit se na místo sami.

Na rozdíl od předchozích let jsem se letos s nikým příliš nebavil a cíle cesty i předběžný itinerář si vymyslel sám. Důvod byl celkem jednoduchý – v oblasti, do níž jsme měli letos směřovat, jsem se pohyboval již minulý rok a měl tedy celkem dobrou představu co a jak.

V pondělí před odjezdem proběhla informační schůzka, na které jsem jednak ostatní seznámil se svými plány, abych trošku zmenšil šanci, že mi pak budou nadávat, kam jsem je to zatáhl, a také jsme udíleli rady Martinovi a Hance, kteří byli z cesty do divočiny plné po stromech lezoucích a lidožravých Rumunů poněkud nesví. Za vše hovoří Martinův hlavní dotaz: „Mám tři otázky – co medvědi, vlci a psi?“. Dostalo se mu vysvětlení, že medvěd je odvozen od slova med, vlci v létě rozhodně problém nebudou a se psy si nějak poradíme.

S Michalem, který je mnohem důkladnější než já a má rád vše řádně podchyceno, jsme pak ještě řešili pojištění auta a navigaci, obě záležitosti jsem ale přenechal více méně v jeho režii, protože v mém pojetí cestování nejsou příliš podstatné.

Cesta do Rumunska

Jelikož Hanka končila na brigádě až v deset hodin večer, dohodli jsme odjezd na půl jedenáctou. Jako první jsem měl naložit právě dvojici Martin-Hanka a hned jsem byl upozorněn, že mi nesvítí přední světlo. Stejné upozornění mi pak při nakládce sdělil i Michal, takže jsme nakonec u Mikových rodičů nejen nabrali štrůdl, ale i vyměňovali (rozumějte pan Lepší vyměňoval – tímto mu ještě jednou děkuji – a já koukal jako tele) žárovku světla. Odjezd se tak sice o něco opozdil, ale to v zásadě vůbec ničemu nevadilo.

Hned v úvodu jsem celou posádku upozornil, že u Kadleců se odjakživa staví jedině, když dojde benzín, a mohli jsme směle vyrazit směr České Budějovice. Nálada v autě byla výtečná, Martin nám vyprávěl, jak se s ním doma nikdo nebaví a že byl málem pro svůj pošetilý nápad cestování do nebezpečných končin vyděděn a podobně.

Někde za Horažďovicemi jsme absolvovali silniční kontrolu, za celých bezmála 3000 najetých kilometrů také poslední, a pokračovali dále. U Budějovic se mi podařilo sjet z původně zamýšlené trasy, což jsem nejprve hrdinně tajil, ale pak přece jen přiznal, že nakonec pojedeme přes Linz. Zajížďka to sice asi byla, ale jen v řádu kilometrů, takže žádné drama. Kromě toho jsem byl příjemně překvapen, že v Rakousku také mají dálnici, kde se smí jet rychleji než 100 km/h (mé předchozí cesty přes Rakousko totiž byly právě výhradně po takovýchto silnicích).

Uprostřed noci, někde na pomezí Rakouska a Maďarska, jsme se zastavili na pozorování Perseid, ale světelné znečištění celou záležitost trochu komplikovalo, takže jsme jich mnoho neviděli, někteří dokonce žádné. Pauzu jsme využili i ke sváče a pak už směle uháněli směr Budapešť.

Na hranicích jsem na poslední chvíli kupoval pro Maďarsko nezbytnou dálniční známku, zatímco ostatní se posmívali figurkám postávajícím kolem (a že jich tam v brzkém ránu byla celá řada).

V Maďarsku se na čas ujal řízení Michal a vyzkoušel si, že Fabia dokáže jet i celkem svižně a jeho nadšení zkrotila až policejní hlídka právě si zřejmě rozkládající radar. Na konto maďarských dálnic je třeba vyseknout poklonu, jelikož jsou kvalitní a dobře označené. I spletité úseky kolem Budapešti se nám tak vyjma nepatrné zajížďky podařilo zvládnout beze ztráty kytičky. Cirka 40 km před maďarsko-rumunskými hranicemi dálnice skončila, kvalita silnice se výrazně zhoršila a já se opět ujal řízení.

Po přejezdu hranice se Martin a Hanka začali těšit na nějaké ty po stromech lezoucí Rumuny a byli nemile překvapeni, když místo toho viděli řadu nových a silných vozů (hlavně Dacií) a mohutnou výstavbu všude kolem. Kromě toho se ukázalo, že jízda bez navigace může být někdy komplikovaná, a tak jsme místo objetí většího města Satu Mare přijeli přímo do jeho centra. Zde jsme měli poprvé větší možnost poznat, že šoférování po rumunsku má řadu specifik – stručně řečeno jezdí se hala bala, pruhy slouží jen pro velmi přibližnou orientaci, potřebuje-li někdo někam jet, zkrátka tam jede a tak podobně.

Za Mikova navigování podle mobilu jsme se z města vymotali celkem bez problémů a pokračovali dále k cíli, přičemž nutnou výměnu peněz jsme s ohledem na špatné parkovací možnosti odložili na později. (Nakonec proběhla bez obtíží v jednom z dalších měst na trase, kde jsme si dali i první rumunské pivo, bohužel však pouze nevalně nachlazený plechovkáč.)

Cesty v Rumunsku nebyly v této oblasti (severozápad, prakticky na hranici s Ukrajinou) nijak špatné, ale s ohledem na pozvolna se zvyšující kopečky a serpentiny v nich se nedalo jet extra rychle.

Nakonec jsme do cílového města Borșa dojeli někdy kolem čtvrté hodiny odpoledne místního času (+1 hodina oproti našemu). Oproti mým původním odhadům (vycházejícím z údajů na google mapách) jsme tak na cestě strávili o dobré čtyři hodiny více.

Čtvrtek – vzhůru na kopec

V Borșe jsme chtěli nejprve u někoho schovat auto, protože nechávat ho volně na parkovišti se nám přece jen zdálo riskantní. Po průjezdu centrem jsme zaznamenali ceduli „turistické informace“ a její následování nás dovedlo do kempíku (vlastně jen zahrady u domu), kde pobíhala činorodá a energií sršící paní, která dokonce hovořila i anglicky. Nebyl nejmenší problém domluvit parkování, takže jsme uložili vozidlo do dvora mezi slepice, sbalili krosny a vyrazili – na pivo.

Po vydatném posilnění jsme se vydali směrem vzhůru, zatím ještě po silnici mezi domy. A co čert nechtěl, po několika desítkách metrů stál po pravé straně obchůdek/hospoda. Na můj napůl žertem míněný dotaz „Dáme si pivo?“ všichni reagovali nadšeným souhlasem, takže jsme opět zastavili a doplňovali tekutiny. U dalšího podobného krámku už jsem zastávku raději zakázal…

Modrý pruh se objevoval spíše sporadicky, ale i přesto jsme bez zaváhání pokračovali – zatím jen mírně – vzhůru  a brzy opustili městskou zástavbu i asfaltovou silnici. Kopec se před námi tyčil v hrozivé výšce, ale metry jsme polykali celkem svižným tempem, takže záhy už jsme si mohli užívat první výhledy na údolí.

Cílem první etapy měla být meteorologická stanice zhruba v 1700 metrech, neboť podle mapy se u ní mělo nacházet vhodné místo pro kempování. Cestou jsme potkali několik skupinek jdoucích již z kopce dolů a na závěr ještě auto, které zvolna stoupalo příkrým svahem po vodou rozbité polňačce.

U meteorologické stanice jsem se nejprve přítomných chlapíků, kteří dorazili autem, tázal, jak je to se spaním a s rozděláním ohně. Hned mi byl nabídnut placený nocleh v chatě a šnaps. Prvé jsme s díky odmítli, druhé okoštovali a přesunuli se opodál, do dolíčku, kde už jeden stan stál a místo pro nocleh se zdálo být jako dělané.

Zatímco ostatní stavěli stany, já se věnoval mé oblíbené činnosti, a to sice rozdělávání ohně. Úkol jsem měl značně ulehčen, protože v ohništi ještě doutnalo. První večer se krásně vydařil, ačkoliv s ohýnkem jsme museli trochu zápasit, protože hořet se mu pranic nechtělo. Příjemnou tečkou bylo jasné nebe plné hvězd, které dělalo ze spaní pod širákem tu pravou laskominku.

Pátek – zdolání Pietrosy

Probudili jsme se do krásného jitra a při snídani se bavili pozorováním dvojice, jež nocovala ve vedlejším stanu. Místo našich chlebů s medem, vloček, čaje či sušenek si totiž vystačila s posezením u cigára, kterých pán vytahal asi pět a paní mu zdatně konkurovala.

Prvním cílem druhého dne byl výstup na nejvyšší kopec pohoří Rodna jménem Pietrosa (2303 m). Já měl dluhy z minulého roku, kdy jsem sice na vrchol vylezl, ale za naprosté mlhy, takže jsem si potřeboval „odškrtnout“ splněné výhledy.

S protijdoucím Slovákem nesoucím si spacák jen tak v ruce jsme pohovořili na téma krásy rumunských hor a svižně nabírali výšku. Pěšinka vedla v serpentinách a s každým dalším zákrutem nabízela lepší a lepší pohledy do údolí i na jezero pod námi. S ohledem na další události výpravy, o nichž bude ještě učiněna nemalá zmínka, se zde patří podotknout, že výstup si zdá se všichni užívali, a to včetně Heleny, která i v příkrých úsecích skotačila jako koloušek někde na paloučku.

V obdivuhodně dobrém čase jsme vystoupali na sedlo, kde začaly první kochací hody, neboť výhled se otevíral do všech stran vyjma západního směru, kde nám „překážel“ vrchol Pietrosy. Mně spadl obrovský kámen ze srdce, protože představa, že i druhý výstup bude poznamenám špatnou viditelností, mě děsila celé ráno.

Kromě toho jsem litoval, že s námi není Qrul, abych mu nabídl stovečku.[2] S nabídkou rychlého zisku jsem se tedy obrátil alespoň na Martina, ale z neznámých důvodů odmítl; inu, poštmistrovství asi sype dostatečně.

Když se všichni dosyta vynadívali, mohli jsme se konečně, teď už bez batohů, odebrat na samotný vrchol. Několik set metrů dlouhá hřebenová pasáž obsahuje pár míst, kde není úplná rovina, ale podařilo se je zdolat bez obtíží. Mne jen tížil fakt, že nikdo nechce věřit mému tvrzení, že mám strach z výšek, když jsem na zcela bezpečném kameni takřka úplně na rovině a téměř vůbec ne nad strží do údolí pózoval dělaje holubičky. (Zároveň byl tímto předznamenán neblahý trend, že mi nebylo věřeno nic, ať jsem pronesl cokoliv.)

 Vrchol sice není ozdoben křížem, jak bývá zvykem, ale zato je zde polorozpadlá bouda sloužící patrně jako nouzový bivak. Využili jsme ji pro vrcholové foto, Mike udělal řadu fotek a vyrazili jsme zpět k ruksakům.

V dalším úseku nás čekalo příkré klesání k jezerům, kde jsme chtěli udělat pauzu na oběd i se trochu vykoupat. Diskuze probíhající během sestupu byla – nelze to říci jinak – s odpuštěním o ho*ně, takže ji raději ponechme bez přiblížení, i když jsme se během ní nařehtali jako koně. Kromě hovorů jsme stihli i pojídat borůvky a podivovat se nad podivně rostlými, jakoby zmutovanými brusinkami.

První z trojice jezer jsme obešli bez zastavení, protože zde vody bylo poskrovnu, a zastavili až u druhého, asi největšího a rozhodně nejhlubšího. Bylo kolem poledne, takže i časově se pauza hodila přímo báječně. Mike a Helena se poprvé vrhli na vyšší kuchařské umění, když místo obligátních Dobrých hostinců začali připravovat čočku doplněnou o další ingredience jako salám či česnek. Kromě oběda se hoši stihli i vykoupat v příšerně ledové vodě (děvčata se pod různými pochybnými výmluvami neúčastnila), ale cachtání bylo spíše jen symbolické, protože se nám nad hlavami začaly honit mraky, které celkem jasně věstily odpolední déšť.

Obešli jsme se tedy bez šlofíčka, pobalili věci a vydali se ke třetímu jezeru, kde jsem měl připraven trumf v podobě malého vodopádu. Voda se zde při odtoku z jezera na chvíli ztrácí pod zemí, aby pak vytékala o několik metrů dále a tvořila příjemný vodopádík. Kromě toho je z tohoto místa velmi líbezný pohled do údolí, takže místečko vpravdě kouzelné.

Počasí pro nás skutečně připravilo letní bouřku, takže jsme chtě nechtě vyndali pláštěnky. Mikovo pončo, které jsme před prvním společným vandrem kupovali spolu, bylo poprvé v akci a majitel si hned liboval, jak je to vychytaná věc. Pasáž vedla mimo oficiální značení, víceméně bez stoupání či klesání, šikmo svahem na sedlo Tarnita la Cruce. Martin naše procesí komentoval slovy: „Teď vypadáme jako ti půlčíci, když šli do Mordoru.“ Hanka pro změnu svoji pláštěnku označila za rumburačí plášť.

Příliš jsme se nezastavovali, jen občas koukali severním směrem (do údolí na Borsu), kde bouřka řádila naplno a blesky křižovaly oblohu jeden za druhým. K mému pobízení „Mávejte!“ (s hůlkami nad hlavami) se nikdo moc neměl, takže jsme uháněli dál a trošku brblali, že déšť ne a ne ustat. Mokré borůvčí, které rostlo všude kolem, se pozvolna postaralo o to, že v botách měli více či méně mokro všichni, ale naštěstí bylo navzdory dešti celkem teplo, takže se tahle útrapa nejevila tak hrozná.

Na sedle se nám podařilo bravurně „odchytit“ červený pruh, který nás měl vést po celý zbytek výpravy, a po krátké pauze na sušenku jsme kvačili dál. Počasí bylo stále nevalné, i když největší déšť už přestal. Michal trefně poznamenal, že vždycky bouřce kus utečeme a ona nás pak zase dožene. Protože pod pláštěnkou se jeden celkem zahřeje a chůze v ní je celkově trochu nepohodlná, odstrojovali jsme se co chvíli jen proto, abychom po několika minutách kvůli další přepršce hábity znovu oblékali.

S postupujícím časem jsem ostatním také nastínil další plány dne: „Chci vám ukázat jedno místo, kde by se dalo spát, a nenápadně vám ho rozmluvit, protože tam budeme moc brzy. Pak je o kus dál další, kde by to už celkem šlo, a když dojdeme ještě dál, tak už to bude lahoda.

Rozmlouvat první variantu jsem nakonec ani nemusel, protože všichni uznali, že v stále trvajícím mrholení je lepší jít dál než stavět stan. Na druhém místě jsme oproti tomu celkem bez diskuzí vyhlásili konec páteční etapy, protože obloha se konečně vyjasnila, na místě byl pramen a ještě ke všemu nám nějaké dobré duše nechaly roztopené ohniště. Průběh v zásadě stejný jako předešlého dne – stavění stanů a příprava ohniště, tentokrát doplněná i o sběr dřeva. Syrová kleč nebyla ovšem ideálním topivem, takže celý večer nám ohýnek skomíral a příšerně kouřil, což museli „ocenit“ hlavně dva chlapíci, kteří na místo dorazili chvíli po nás a postavili stan přesně ve směru největšího dýmu. I přesto proběhlo první vaření na ohni a i se podařilo alespoň částečně usušit některé navlhlé věci.

Vtipná scénka proběhla se zmiňovanými kolegy, kteří mleli jakousi nám neznámou hatmatilkou. Stáli jsme kousek od ohně, kochali se výhledy a Mike na mě spiklenecky: „Nevíš, jakou to mluví řečí?

Já: „Neruš, posloucham!“

A vtom anglicky jeden z chlápků: „Přemejšlíte, jakou řečí mluvíme?

My: „No… To je to tak poznat?

Chlápek: „Ten výraz byl úplně jasnej.

S chlapíky jsem pak navázal řeč, zjistil, že jsou Maďaři, ale žijící v Rumunsku (nic neobvyklého, u rumunsko-maďarských hranic jich žije plno), vzájemně jsme ochutnali slivovici a výřečnější z dvojice mi i dal několik dobrých rad na další výlety po Rumunsku (tip na solný důl jsme využili hned o několik dní později).

Večer jsme tentokrát nijak neprodlužovali, zalezli do stanů (Hanka dělala křena mě a Martinovi) a šli na kutě.

Sobota – idylka na hřebeni

Přes noc se veškerá oblačnost vytratila, takže ráno bylo jako malované a po poctivé snídani jsme mohli s chutí vyrazit na další štreku, která měla podle mých vzpomínek nabídnout hřebenovku, výhledy na sever i na jih a příjemné místo na oběd s dalším pramenem.

Celé dopoledne jsme strávili celkem svižným pochodem a poprvé také narazili na ovečky. Při zastávce na sušenku jsme pozorovali, jak hopkají v příšerně příkrém svahu opodál. Během přesunu za lepší pastvou vytvářely i zajímavé obrazce, jako třeba romantické srdíčko či méně romantický „rozprašovač na ovce“. Jak se stádo blížilo k nám, sebrali jsme raději svých pět švestek a vydali se na další pochod, abychom nemuseli řešit kolem stáda pobíhající psy.

V následujícím úseku se poprvé výrazněji projevila Helenina panická hrůza z výšek. Šlo se totiž úbočím svahu, který – jak už to tak ostatně u kopců bývá – byl poněkud šikmý. Nikoliv však příkrý, strmý či snad dokonce pouhý chodník na strží. Navzdory těmto objektivním skutečnostem došla milá Helenka k závěru, že je na pěšině životu nebezpečno a reálně hrozí pád do údolí. Ve světle těchto událostí jsem pochopil, proč mi nechce věřit, že mi též exponovaná místa nedělají dobře, a pojmenoval náš vztah k výškám následovně: já – „strach z výšek“, Helena – „nekontrolovatelná panická hrůza“.

Pasáž jsme ale nakonec přešli celkem obstojně a narazili na první poutníky tohoto dne – bezzubého Rumuna v gumácích, který se vzal na hřebeni kdovíodkud a bůhvíproč a příjemně si s námi rumunsky popovídal, a jedenáctičlennou skupinu mladých (tzn. ještě mladších než my) Němců. Tuhle partu jsme posléze trošku zbaběle využili, aby nás předešla a posloužila případně jako návnada pro smečku psů poblíž cesty. Nakonec ale situace nebyla zdaleka tak horká a místem jsme prošli bez zdržení.

Pak již nic nebránilo dosažení kýženého místa na polední pauzu. Kousek pod hřebenem vytékal z hory pramen, v jehož blízkosti bylo několik ohnišť i dostatek rovných míst pro příjemné poležení i pohodlné vaření. V patách nám byli Němci, kteří se zde rozhodli poobědvat též.

Hned po rychlém vybalení věcí jsem vyrazil s ešusem pro vodu, abych si uvařil již od večera naloženou čočku, a užasle hleděl na počínání druhé party. Zatímco já prostě přišel k tůňce, opatrně nabral vodu, abych nezvířil dno a byl hotov, začali Němci připravovat důmyslný forichtung – z jakéhosi plastového pruhu (pak jsem zjistil, že provizorní bandáže či dlahy) nejprve vytvořili kanál, kterým měla protékat voda nabíraná do lahví. S ohledem na to, že pramínek nebyl nijak velký a tekl zde skoro po rovině, zabrala příprava této „vodní rampy“ dobře deset minut. Já stál stále opodál, oči navrch hlavy. Toto ovšem byla pouze fáze jedna. Ve fázi dvě vzala pověřená slečna jakési udělátko, které připevnila na hrdlo lahve a začala s flaškou zarputile třást (odstraňovač bakterií).

Inu, uvařil jsem čočku, pojedl (mí ostatní kumpáni též; Mike ještě kromě toho šel hladit koně, kteří se přiběhli napít a blbnul tak dlouho, až jednoho vyplašil tak, že z toho měli oba nemalý šok) a šel si dát šlofíčka, protože prosluněný den k tomu přímo vybízel. Po procitnutí jsem letmo pohlédl k prameni – kde stále probíhalo protřepávání. Kromě toho se ze záhadných důvodů téměř všichni němečtí kolegové začali oblékat do bund a dlouhých kalhot ve chvíli, kdy my polehávali na louce vesměs bosky a maximálně v tričkách.

Krátce po opuštění místa poledního klidu se cesta dělila buď po modrém kříži do Borsy nebo po červeném pruhu dále po hlavním hřebeni. My jsme pokračovali samozřejmě dále nahoru, takže na rozcestí končil úsek, který jsem znal. Dále jsme se tedy museli spoléhat jen na mapu.

Ačkoliv jsme se celý den pohybovali celkem vysoko (odhadem v rozmezí 1800-2000 metrů), čekalo nás ještě jedno poctivé stoupání, protože hora Gargalau měla solidních 2158 metrů. Ve svahu jsme nejprve potkali chlapíka, který na mé „zdravíčko“ odvětil „ja nemluvim česky“ a pak už anglicky dovysvětlil, že je zdejší, ale strávil nějaký čas na studiích v Ostravě. Poradili jsme mu, že k další vodě to má kousek, a pokračovali dál. Posléze nás ještě překvapila dvojice sbíhající svah jen v tenýrkách a bez batohů.

Gargalau leží zhruba na půli cesty mezi Pietrosou a Ineu, druhým nejvyšším vrcholem Rodny, kam jsme měli namířeno. Místo tedy naprosto ideální ke koumání v mapě a plánování další etapy, která měla být záludná zejména pro nedostatek vody. Kochali jsme se vrcholovou vyhlídkou, udělali nějakou tu fotečku a na závěr jsem se nedůvěřivé Heleně dokonce pokusil názorně předvést rozdíl mezi „kurálecím“ a „nekutálecím“ svahem. Od inkriminovaného místa, kde se jí příliš nelíbilo, jsme totiž čas od času narazili na problém, na kterém svahu je ještě bezpečno a kdy už je chůze riziková, protože nejistý krok může způsobit zavrávorání a nedejbože pád s fatálními důsledky.

Popošel jsem tedy do míst, kde se placaté vrcholové místo začalo zvolna svažovat dolů a teatrálně se zřítil jak široký tak dlouhý k zemi. Pochopitelně jsem zůstal ležet na místě, ale Helena, než aby uznala můj experiment jako argument, se raději otočila a dělala, že nic nevidí.

V připozdívajícím se odpoledni bylo na vrcholu celkem živo a o zajímavá setkání nebyla nouze. Nejprve to byl český pár, který byl v kopcích za bylinami (nikomu ani muk) a na naši historku s Němci-alchymisty reagoval chlapík lakonicky leč velmi výstižně: „No tak to jsou kokoti.“ Trochu jsme poklábosili, dozvěděli se, že na hřebeni voda skutečně není, a i díky této informaci se rozhodli etapu tohoto dne ukončit zde.

Chvíli na to se objevil mladík v tričku London a s ručníkem kolem ramen, který vypadal, že mele z posledního. Přátelsky jsem mu vyšel v ústrety, abych zjistil, že nutně potřebuje vodu. Musel jsem ho zklamat sdělením, že pramen je ještě tak hodinu chůze, ale alespoň jsem mu odlil ze svých zásob. Velmi děkoval, sundal batoh a vydal se zpět pro svoji přítelkyni. Do toho ještě vykládal cosi o jídle, které nemohl unést a které někam zahodil. Téhle pasáži jsem ale příliš nerozuměl, protože jsem se jednak trošku přestal soustředit (byl to Rumun a mluvili jsme anglicky) a druhak mi nedávala valného smyslu.

Po chvíli se skutečně objevila i zchvácená slečna. Opět jsme dvojičce nabídli vodu, protože bylo vidět, že ji potřebují jako sůl, a ještě jednou vysvětlili, kde najdou pramen. Po jejich odchodu jsme se trochu škodolibě bavili jejich romantickým výletem, ale zároveň nám jich bylo líto.

Sotva se rumunský páreček odšoural kousek pod vrchol, už tu byla další – a tentokrát velmi svěží – dvojice. Kousek pod vrcholem na nás gestikulovali, jestli jsme neztratili botu, kterou našli na místě ležet. Odvětili jsme, že naše určitě není, ale mohla by patřit oněm Rumunům. Reakce nebyla žádná. Přidali jsme tedy na hlasitosti a dostalo se nám odpovědi: „Ok, my jim to řeknem.“ Oba se tedy vydali dál a po chvíli dokonce chlap popoběhl, aby se Rumunů přeptal, nechybí-li jim bota. Samozřejmě chyběla a nebohá utrmácená rumunská slečna se jako hromádka neštěstí vracela zpět.

Krátce na to začalo pršet, takže jsme rychle postavili stany a batohy přikryli plachtou. Vydatná přeprška netrvala dlouho, ale po jejím skončení jsme mazácky slili z plachty téměř tři litry vody a krásně tak vyřešili starosti s případným nedostatkem.

Večer se tentokrát žádné posezení nekonalo a třeba Martin usnul ještě dřív než já vůbec stačil pořádně rozbalit spacák. Okamžitě začal k našemu nemalému pobavení vydávat zvuky jako parník jedoucí na plný výkon. S Mikem jsme se ještě domluvili, že o půlnoci se bude vstávat na hvězdy.

Vprostřed noci jsem se skutečně probral, ani nevím, jestli sám od sebe nebo kvůli budíku, a jal se jemně budit ostatní. Martin, který mezitím odložil kormidlo a chopil se dřevorubecké sekery, mě v polospánku odmítl. Hanka nereagovala a použít razantnějších metod jsem si netroufal, takže zbývala jen naděje ve druhém stanu. Ani zde to ale nebylo bez boje. Hned totiž padla Mikova otázka: „A kolik je tam hvězd?“ a má bryskní odpověď: „Dvě. Koukej vylézt!

Noc byla nádherná, jasná a pohledy přirozeně do všech směrů parádní. Michal se chopil foťáku, zatímco já se jen kochal…

Neděle

Ráno jsme zahájili s Michalem tím, že jsme se ostatním lehce pošklebovali, že nevylezli na hvězdy. Hanka prohlásila, že by vylezla, kdybych jí probudil, Martin nás odbyl, že jsme se zbláznili, že on měl během noci šichtu na lodi a pak ještě v lese, a Helena oznámila, že si myslela, že tam jsou jen dvě hvězdy a kvůli tomu se jí ven jít nechtělo.

Za zmínku možná stojí i ranní přezouvání, které jsem si třeba já zařídil s posezením i s výhledem, tudíž naprostá lahoda. Michalovi pro změnu prý fandili bačové z údolí.

Nedělním cílem byla hora Ineu (2 279 m), respektive pod ní ležící jezero, kde údajně mělo být příjemné místo ke kempování. Téměř celou trasu jsme měli před sebou jako na talíři a mohli tudíž odhadovat, jaké že nás asi tentokrát čekají profily. Někdo se těšil na krásnou hřebenovku a dechberoucí výhledy, někdo trnul strachy při pomyšlení na „kutálecí“ svahy všude kolem.

Na svazích pod námi se mírumilovně popásaly tu krávy, tu stáda ovcí (naštěstí v bezpečné vzdálenosti a tudíž bez rizika psů) a nad hlavami nám kroužilo ptactvo, které Michal bez váhání označil za havrana horského.

Štrádovali jsme si to po hřebeni, jako laňky přelezli náročnější lezecké místo, kde se vyplatilo sundat batohy a najednou hle – uprostřed borůvčí kupa proviantu. Nechyběly konzervy, čínské nudle, paštiky ani dvoulitrová PET-lahev červeného vína (mimochodem nijak extra dobrého). Strastiplný úděl nebohé rumunské dvojice a zároveň komická historka se tak teprve zde definitivně uzavřely.

Cesta nám ubíhala celkem svižně až do chvíle, kdy se před námi přímo na cestě objevilo několik psů. Žádní nebojácní Němci nebyli v dohledu, takže jsme se museli sami rozhodnout, jak si poradíme. Minimálně já měl po zkušenostech z předešlého roku z hafanů ani ne tak respekt jako spíše hrůzu, takže jsem se nikam nehrnul. Ostatní na tom byli podobně, takže náš postup se na hodnou chvíli zastavil. Především Mike ale nakonec burcoval k sebrání odvahy, takže jsme zvolna postupovali, pepřové spreje připravené v rukou. Psi po chvíli zmizeli za horizont, aby se objevili na protějším svahu, kde se proti nim vyřítila jiná smečka, a vše nasvědčovalo tomu, že dojde k nějaké mele. My zaujali strategické místo na skalce a pozorovali, co se bude dít dál. Po chvíli vzrušeného štěkání se ale psi nakonec nějak spřátelili, část jich utekla úplně pryč a v cestě nám jich zbylo odhadem pět-šest.

Velmi pozvolna jsme postupovali kupředu, přičemž při jakémkoli pohybu „nepřítele“ jsme zase nenápadně couvali zpět, což jsem hodnotil slovy: „To je jako bitva o Hamburger Hill“. Zkoušeli jsme i hvízdat, ale žádný bača nebyl v dohledu, jen na hřebeni protějšího kopce se na chvíli někdo objevil, ale pak zase záhadně zmizel. Nakonec jsme se přece – opět pod Michalovým vedením – odvážili pokročit o něco více kupředu a uviděli cestu vedoucí mezi dvěma vršíčky a na každém z nich ležící psy. Tvářili se sice pokojně, ale jeden nikdy neví, takže jsme opět vyčkávali.

Na hřebeni před námi se objevila trojice turistů, jež se jevila stejně bezradně jako my sami. Postupovala jen velmi zvolna a vypadalo to, že také čeká, co uděláme my. Nakonec jsme hafany obešli bokem a potkali se s protijdoucími, z nichž se vyklubali Poláci, kteří nám avizovali, že podobnými rošádami strávili celé dopoledne. Po krátké výměně informací jsme se vydali každý svým směrem. Za polskými výletníky se ještě jeden pes rozběhl, ale spíše jen tak pro efekt, a zase se vrátil na své místečko.

Pak už ovšem přišla pro některé nejkrásnější etapa dne, pro jiné nejhrůzostrašnější životní zážitek. Nejednalo se samozřejmě o nic jiného než poněkud exponovaný asi 50 metrů dlouhý úsek, který nebylo lze rozumně obejít.

Nebohá Helenka, která po celý den při vidině svahů před sebou prožívala jistou tenzi (zatímco psi ji nechávali celkem v klidu), vyjukaně hleděla na skálu, k jejímuž překonání bylo skutečně nutno použít ruce a nohy. Obhlédl jsem terén a zjistil, že situace nebude zdaleka tak žhavá, zejména pokud si podáme batohy a přelezeme bez nich. Tak se také stalo a Martin s Hankou už za chviličku vesele kvačili po hřebeni, který byl, pravda, v tomto místě opravdu úzký, s příkrými srázy po obou stranách. Michal se mezitím ujal role mentálního kouče a Helenu všemožně chlácholil, utěšoval a ujišťoval o bezpečnosti celé akce. Já si jen v rychlosti poponesl krosnu opodál, abych se k poslední dvojici vrátil a byl jí ku pomoci. Dramatické pohledy do všech stran a celková atmosféra onoho místa mě doslova očarovaly, takže jsem hopsal tam a zpět a litoval, že ne všichni si dokáží onu nádheru patřičně užít.

S Mikem v zádech se Heleně nakonec podařilo celkem obstojně zvládnout lezecké místo, které bylo jako jediné řekněme možná za určitých okolností (například vichřice či průtrž mračen) malilinko nebezpečné, a pak už jsme se zvolna sunuli co noha nohu mine po hřebenovém chodníčku. Vše se nakonec podařilo úspěšně zdolat, nikdo se nikam nezřítil, trvalé následky na psychickém zdraví jsou patrně jen zanedbatelné a ani jsem nedostal přes hubu, za to, jakou že trasu jsem to naplánoval. Takže lze v zásadě konstatovat heroický úspěch celé akce.

Bouřky a lokální deštíky řádící kolem se nám tento den velmi zdařile vyhýbaly, takže jsme už bez velkých přestávek celkem rychle dorazili na rozcestí pod Ineu. Heleně konečně trochu otrnulo a při pohledu na další kopec podotýkala, že teď už je v pytli, protože zpátky se vrátit nemůže. Mé prorokování, že výstup bude jednoduchý a svah nekutálecí (věřeno mi přirozeně příliš nebylo), se splnilo do puntíku, takže jsme bez velkého rozmýšlení zavrhli variantu obejít kopec po úbočí a všichni vyrazili k vrcholovému kříži.

Na rozdíl od Pietrosy i Gargalau nabízí Ineu celkem špičatý vrchol a v některých místech se během výstupu jednomu málem zatočila hlava při pohledu do hlubokých údolí pod sebou. Pokochali jsme se, dali si Gipfelschnaps, poplácali kříž, Martin se nechal vyfotit v pantoflích (a opět odmítl stovečku za skok do jezera) a vyrazili zpět k batohům, které jsme odložili o kousek níže.

Následoval sestup na rozcestí a dobrovolný výstup nalehko na nedaleký vrchol Ineut, kam jsem se vypravil jen já a Martin, zatímco ostatní čekali v sedle. Ve svižném tempíčku jsme za 12 minut kopec zdolali, prohlédli si další údolí, odhadli cestu pro další den a vyrazili nazpět. Já ještě cestou ukořistil zapomenuté moirové triko, které se bezprizorně povalovalo na kameni.

Sestup k jezeru Lala už byl dílem okamžiku, ale jednak u něj už nějaká skupinka stanovala a hlavně se nám voda zdála kvality nevalné, takže jsme se rozhodli popojít o dům, nebo lépe řečeno o jezero, dál.

Zde už byly podmínky pro rozbití tábora bezmála ideální. Pramen vody nedaleko, rovinka pro postavení stanů hned u vody a k tomu dostatek celkem suchého dřeva na rozdělání ohně. Nejprve jsme se ale všichni vydali k očistě těla. Jezero bylo samozřejmě patřičně studené, ale i přesto jsme se celkem vycachtali a já dokonce přeplaval na druhý břeh, abych pak dobíhal zpět k věcem jen tak na Adama (což bylo mimochodem velmi příjemné).

Pro ohniště jsme raději založili zbrusu nové místo, protože pohled na kupy odpadků v těch předešlých se nám nemálo ekloval. S ohledem na příznivý čas i dostatek suchého paliva jsem si dokonce mohl konečně vyzkoušet i zálesácké zapalování ohně křesadlem a po pár minutách už ohýnek radostně plápolal. Michal a Helena vařili měšťácky na vařiči, zatímco my ostatní jsme klohnili večeři nad ohněm. Sice nám to zabralo asi dvakrát tolik času a neustále visela ve vzduchu vidina převrhnutí ešusu z vratkých větví, ale atmosféra to byla nádherná.

Po vydatných večeřích následovalo servírování čaje jak se patří, to znamená dochuceného kromě citrónu a cukru i ždibcem jakési hruškovice. Posedávali jsme poblíž ohně a kolem pobíhal Michal a tvořil umění. Co chvíli při tom okřikoval Martina, který ve zcela nevhodných chvílích nedisciplinovaně rozsvěcel čelovku a kazil tak kýžený záběr. Tentokrát si na hvězdy počkali všichni, takže jsme mohli po libosti rozumovat nad noční oblohou, zejména hitem letošní sezóny – souhvězdím Draka.

Po pečlivém uhašení ohně jsme šli někdy před půlnocí do hajan. Já do stanu ani nelezl, abych nebudil Martina, který už byl zase na šichtě.

Pondělí

Ani poslední ráno v horách nepřineslo medvěda na paloučku, jak papá med, i když místo by pro takovou scénku bylo jako dělané. Nezbývalo tedy, než se s jezerem rozloučit a zahájit sestup do údolí. Postupovali jsme podél potoka, který bylo občas třeba i překonat po kamenech a napadaných větvích, a zdatně ztráceli nadmořskou výšku. Proběhla i vydatná pastva na malinách a borůvkách, kterou jsme ale raději předčasně ukončili, protože nad hlavami se nám začaly nemile srocovat černé, evidentně dešťové, mraky.

Pršet po chvilce skutečně začalo, takže po delší době přišly opět ke slovu pláštěnky. Naštěstí se nejednalo o žádný vytrvalý lijavec, ale spíše jen o takovou malou ukázku toho, co nás ještě potká odpoledne. Celkem rychle jsme opustili klečové pásmo a vstoupili do lesa, kterým jsme, vyjma krátkých pasáží na louce, šli více méně po zbytek dopoledne. Na jednom ze stromů Hanka objevila stopy po medvědím drápání, ale žádný pozůstatek, třeba dráp, se bohužel najít nepodařilo.

Nedaleko (alespoň podle mapy se to tak zdálo) místa, kde se měla naše cesta napojovat na silnici, jsme se rozhodli poobědvat. Zatímco ostatní vařili, já zakousl poslední skrojek chleba a pak si dal v klidu šlofíčka. Ten byl na opět svítícím slunci tuze příjemný, takže jsem se jen nerad probouzel, abychom mohli pokračovat dál.

Po pár minutách jsme skutečně překřížili řeku a hned za ní už byla silnice vedoucí zpět do Borsy. Martin a Hanka měli ze stopování panickou hrůzu, takže jsme se rozdělili na dvě skupinky – Michal a Helena zůstali hned na místě a my tři ostatní jsme se rozhodli kousek popojít, abychom případné řidiče neděsili velkým množstvím lidí na jednom místě. Ale co čert nechtěl, ušli jsme sotva pár set metrů a začalo pršet. Uchýlili jsme se tedy pod strom u cesty v naději, že přeprška brzy odezní. Z deštíku se ale záhy vyklubala solidní průtrž, takže jsme chvatně nandavali pláštěnky a krčili se pod větvemi, jež ale beztak za chviličku propršely.

Lijavec sice netrval příliš dlouho, ale následné stopování se nedařilo ani za mák. Aut jezdilo nepříliš, ale hlavně byla většinou plně naložená výletníky nebo pracanty. A těch několik osamocených šoférů na nás většinou koukalo podezřívavě a odmítavě. Rozhodl jsem se tedy zvýšit naše šance odpojením od Hanky a Martina a pokračoval dál směrem k cíli. Na dalším příhodném místě jsem si udělal u silnice pohodlí, podepřel krosnu hůlkou a hrál si s tenisáky na špagátech, což řadu řidičů udivovalo natolik, že málem sjížděli z vozovky. Minuty vesele ubíhaly, ale k zastavení se stále nikdo neměl. Navíc jsem za celou dobu neviděl jet nikoho z ostatních, což mé šance na úspěch ještě snižovalo.

Nakonec se objevil Martin a Hanka v depresi z toho, že je nikdo nechce vzít a že to nemá cenu. Šli jsme tedy po svých a záhy nám zastavil autobus (který nás mimochodem svezl zadarmo). Cesta byla pomalá, kodrcavá a v autobuse bylo horko, ale blížili jsme se k cíli. Dojeli jsme až do vesnice Borša-Turistické centrum, kde jsme měli domluvený sraz. Sice jsme si místo neurčili přesně, takže jsme se s Mikem a Helenou nepotkali, ale moderní komunikační technologie naštěstí zafungovaly na výbornou a po minutce už se k nám oba řítili v nově propuknuvším lijáku.

Na zastávce, kde jsme čekali, až nejhorší déšť přejde, jsem ukořistil príma sluneční brýle, po moirovém triku už druhý příjemný nález tohoto léta. Jakmile se z nebe přestala valit voda, vydali jsme se do hospody. To byla má příležitost vyniknout, protože zde jsem měl dobrou zkušenost z minulého roku. Pension Fantana měl opravdu otevřeno, takže jsme se nahrnuli dovnitř a započali žranici.

Po prvním hlavním chodu, kdy většina z nás zvolila osvědčený cordon bleu, jsme rozhodně nekončili. Přiobjednali jsme ještě jedny hranolky, Martin si dal pstruha a ostatní sladký dezertík. Krmí ze říše snů byly především koblihy přelévané krémem. Jako digestiv pak posloužil místní koňáček a martini. Jak se Martin dostával do nálady, byl stále hovornější, a to zejména ke slečně, která nás obsluhovala. Jeho uhlazené „Oxford English“ věty, jejichž pomocí si objednával, byly uchu lahodící, ale mám silné podezření, že jen lámaně anglicky hovořící servírka nebyla s to je náležitě ocenit.

Posezení jsme si příjemně protáhli a s ohledem na počasí i promoklé věci jsme se rozhodli v pensionu i přenocovat. Odebrali jsme se tedy na recepci, kde opět řádil Martin. Na holčičku sedící u počítače opět zkoušel angličtinu („Hi little, where is your mum or daddy, or … jak se řekne dědeček?!“) a když nereagovala, tak alespoň nadšeně mával do webové kamery. Nakonec dorazila paní recepční, která nás uvedla do patra. Mike sice učinil pokus vysvětlit, že by nám stačily dva pokoje, ale neuspěl, takže jsme obsadili celý  apartmán. Svalil jsem se na postel a usnul.

Sladkou dřímotu ale hned za chvíli rušil Martin. „Kapitáne, vstávej, jdeme na pivo!“ Když se k němu přidala i Helena, která pravděpodobně chtěla oslavit přežití kutálecích svahů a bezedných propastí, nebyl jsem schopen dále odolávat a volky nevolky se zvedl.

V hospodě jsme si dali opět pivo a panáka a Martin přirozeně ještě jeden hlavní chod. Následný spánek v měkku, suchu a bezvětrnu byl samozřejmě po úspěšném vandru perfektní odměnou.

Úterý

Ráno tentokrát rozhodně nebylo jako malované, leda snad že by se štětce chopil nějaký chronický pesimista. Mraky ležely skoro až nad střechami domů a déšť byl na spadnutí. To ale našim plánům pro tuto chvíli naštěstí příliš nevadilo. Nejprve jsme se totiž potřebovali dostat zpět k autu.

Vyrazili jsme na křižovatku, kde jsme se předešlého odpoledne shledali, a jali se opět stopovat. M&H snad po dvou minutách zastavilo auto, čemuž ani jeden z zprvu nechtěl vůbec věřit. My ostatní jsme čekali o něco déle, až přijela pravidelná autobusová linka. Celkem rychle jsme dojeli na sjednanou benzínku a pokračovali ještě asi kilometr po svých, teď už v lehkém deštíku.

Paní nás vřele vítala, usmívala se, ale zároveň informovala, že pršet má celý den, zítra i pozítří. Zakufrovali jsme tedy pod přístřeškem, pospávali, hráli karty (hru, kterou jsem se naučil na Korsice a neustále v ní prohrával) a čekali, co bude dál. Původní plán byl, vyrazit z Borsy severním směrem na další vandr, tentokrát do pohoří Maramureš. Já se přirozeně nechtěl tohoto záměru jen tak vzdát a usilovně jsem přemítal, jak to navléct. Déšť byl ale místy celkem silný a vidina na zlepšení žádná, takže na brzký odjezd nemohlo být ani pomyšlení.

Přes poledne jsme alespoň vyrazili do města, kde jsme doplnili zásoby a pozorovali místní figurky (třeba chlapíka, který se natáhl přímo na přechodu jak dlouhý tak široký). Kontrast mezi mladými, moderně oblečenými lidmi a těmi staršími zde byl opravdu markantní. Při obhlídce okolí jsem objevil krásný dřevěný kostelík, který jsme pak všichni navštívili, a od něj už se vydali zpět na základnu.

S ohledem na počasí a zároveň neochotu jen tak odjet jsem ostatním nabídl variantu dojet stopem do Prislopu (sedlo, kterým jsme projížděli o den dříve) a odtud ujít nějakých pět kilometrů na turistickou chatu, kde by se dalo pod střechou a v suchu přespat a další den by se vidělo. Dokonce jsem s paní „bytnou“ vyjednával i možnosti transportu, ale zbytku skupiny se na kopec evidentně příliš nechtělo. Odjezd jsme tedy opět odložili. Michal mezitím lovil v mobilu, kam by se dalo odjet a vyrazit na jiný výlet.

Někdy kolem páté hodiny mi bylo oznámeno (předtím jsem pospával), že podle předpovědi má i nadále pršet a proto je plán následující: zaplatíme a vyrazíme k solnému dolu (o kterém jsme se dozvěděli od Maďarů na kopci), další den můžeme navštívit lázně v Maďarsku a pak třeba Vídeň. Jako nouzový plán celkem dobré, protože jet rovnou zpět domů by byl nesmysl, ale při pohledu na již méně šedivé mraky se mi zdálo, že bychom přeci jen mohli zkusit štěstí v horách. Déšť v danou chvíli již ustával až přestal úplně, ale ani to se ostatním nezdálo jako dostatečný argument.

Vydal jsem se tedy za paní, oznámil jí, že ostatní se bojí vody a že tedy odjíždíme. Říkala mi, že to je škoda, že se má počasí lepšit, ale při pohledu na odhodlané výrazy opodál jsem toto sdělení už raději dále nešířil.

Po nasednutí do auta se strhla krátká, ale o to emotivnější diskuze na téma počasí, odjezd a stahování kalhot, když brod je ještě daleko. V oslabení 1 ku 4 a zejména kvůli zachování alespoň částečně dýchatelné atmosféry v autě jsem se nehádal zdaleka tolik, kolik bych ve skutečnosti rád, a vyrazili jsme směr Sacel-Beclean-Kluž-Turda.

S nabíráním výškových metrů (z údolí jsme vyjížděli do kopců, abychom Rodnu objeli ze západu) jsem se stále častěji ohlížel, abych si prohlédl oblohu a můj samolibý úsměv byl stále širší. V sedle, ze kterého se už sjíždělo na druhou stranu hor, jsem i na chvíli zastavil, abych si azurově modrou oblohu nad Maramurešem pečlivě prohlédl. Po opětovném nasednutí jsem si neodpustil poznámku: „Tu oblohu nebudu nijak komentovat, že jo?“ na niž nikdo nereagoval a pokračovali jsme.

Během nějakých 200 kilometrů, které nás ten večer čekaly, jsme měli možnost se náležitě seznámit s rumunským pojetím silničního provozu. Například nikdo neřešil rychlostní limit v obci, což jsem uvítal nadšeně. Asi nejsilnější dojem na mě ale udělalo předjíždění na rovném úseku, kde byla silnice pěkná a patřičně široká. Z prostředka se totiž vytvořil jakýsi obousměrný předjížděcí pruh a potřeboval-li někdo jet, zkrátka jel, přičemž předjížděný i protijedoucí mu trošku uhnuli do stran. Na první pohled bláznivost, ale v reálu dobře fungující věc, protože šoféři na ni evidentně byli zvyklí a manévry prováděli automaticky a bezpečně.

Když začalo pršet, sváděl jsem mlčky tuhý vnitřní boj, jestli auto neotočit a nejet zpátky, ale pokračoval jsem dále. Už za tmy jsme dorazili k solnému dolu, zjistili jeho otevírací časy a rozbili tábor na nedalekém parkovišti. Když jsem se v noci v autě probudil a slyšel bubnování lijáku o střechu auta, proměnil se můj vnitřní boj v pocit škodolibého uspokojení a morálního vítězství.

Středa

Ráno jsme se vstáváním nijak nechvátali, protože solný důl se otevíral až v devět hodin. Tou dobou bylo už na parkovišti i kolem vstupního prostoru celkem živo, takže jsme byli rádi, že jsme na místě takto časně.

Okamžitě po projití vstupními dveřmi nás obklopil specifický a ne právě libý solný pach. Po zaplacení vstupného už jsme mohli vyrazit do podzemních prostor. Michal a Helena žasli, neboť po zkušenosti z dolů rudných čekali obdobně stísněné prostory, což se zde ovšem vůbec nekonalo. Nejprve jsme procházeli dlouhou spojovací chodbou, neboli galerií, která nás nakonec dovedla až přímo do města Turda. Otočili jsme se tedy na patě a vyrazili zpět, tentokrát již i s prolézáním všech přilehlých prostor, kde jsem i na zkoušku olízl stěnu, abych se ujistil, že se nejedná o podfuk.

V horní části podél chodby byla k vidění zařízení na transport soli, z velké části zachovaná v originále z doby, kdy zde ještě probíhala těžba (ta skončila v roce 1932). Zejména byl ale odtud přístup do hlavního těžebního prostoru.

Po průchodu úzkou chodbičkou jsme se ocitli na „balkóně“ obrovské jeskyně vzniklé těžbou – Rudolfova dolu. (rozměry: hloubka 42 m, šířka 50 m a délka 80 m). V hloubce několik desítek metrů pod námi pobíhali lidé, hráli u stolů pinčes, kulečník či šachy, jiní jen tak posedávali a třeba si četli. Vše bylo osvětleno bílými světly, která dávala prostoru lehce mimozemský a tajemný nádech.

Po sestupu na dno a obhlédnutí atrakcí i stánku se suvenýry jsme pokračovali dál a ještě hlouběji. Zde se nalézal Tereziin důl s podzemním jezerem se slaností 250g/litr. Na jezírku bylo možné se i povozit na lodičkách, čehož jsme ale nevyužili a jen se prošli po ostrůvku uprostřed a obdivovali vzory, jež vytvořila sůl na stěnách, i solné krápníky.

Návštěva podzemí zabrala poctivé dvě hodinky, během kterých se ale počasí pranic nezlepšilo. S mraky nízko nad hlavami jsme se přesto rozhodli zkusit štěstí a vyrazit do soutěsky, která je dalším turistickým trhákem okolí Turdy. Cestou jsme se samozřejmě neopomněli vyfotit u cedule Turda, abychom udělali radost Turdovi, dlouholetému parťákovi z fotbalu.

Místo se podařilo s pomocí cestopisu objeveného na internetu najít hladce, na opuštěném parkovišti jsme vybalili pláštěnky, oděli se do nepohody a vyrazili.

Vstup do soutěsky byl očividně velkým lákadlem, soudě dle množství stánků, ale ve stávajícím počasí jsme potkali dalších nadšenců jen pár. V úvodní pasáži nám dělal průvodce toulavý pes, který nás „dovedl“ až k řece a prvnímu mostíku. Jak už pojem „soutěska“ napovídá, byla říčka z obou stran sevřena skalními hřebeny, jejichž vrcholky se nám bohužel ztrácely v mlze. I tak byla ale procházka velmi příjemná. Říčku jsme opakovaně přecházeli po houpavých mostcích a místy i využívali řetězů připravených ve skalní stěně pro snazší postup. I tak jsme ale narazili na skupinky, které se otáčely v místech, kde my ani nezpomalili. Inu, průprava z hřebenů hor se jednomu neztratí.

Po průchodu soutěskou jsme se rozdělili, protože Mike usoudil, že jít zpět po hřebeni nemá smysl, když stejně nebude nic vidět. Já oproti tomu nechtěl jít stejnou cestou zpět a doufal, že se mraky třeba aspoň na chvíli rozeženou. Společně a Martinem a Hankou jsme se tedy vydali vzhůru, zatímco Michal a Helena se vraceli zpět stejnou cestou.

Stoupání bylo celkem náročné, protože jednak už byla půda řádně nasáklá a tím pádem kluzká a kromě toho začalo i nepříjemně mrholit, místy až pršet. Hanka, alespoň se mi to tak zdálo, již brzy litovala nápadu špacírovat v mlze po kopcích a navíc pojala nedůvěru ve správný směr naší cesty. Vracet ale taktéž nemělo valného smyslu, takže jsme pokračovali dále všichni tři.

Z výhledů samozřejmě nebylo nic, ale výstup se přece jen vyplatil, protože na jednom ze skalisek jsme měli možnost vidět orla (pracovně orla skalního, ale čert ví, jestli to byl opravdu on), a to skutečného, živého, nevypreparovaného, létajícího. Dalším líbezným místem pak byl průchod dubovým lesem, protože takový se v Čechách také příliš nevidí.

Sice poněkud zmoklí, ale jinak spokojení, jsme se sešli u auta a pokračovali k dalšímu cíli dne – medvědí jeskyni (opět tip sdílného Maďara z hor). Cesta autem byla už tentokrát o něco delší, protože jsme vlastně objížděli pohoří Apuseni z jeho jihovýchodního okraje na okraj jihozápadní. Krátce před údajným cílem jsme se dostali do oblasti, kde jsem s Mikem a Qrulem, budiž mu věčná sláva, trajdal před třemi lety. Dokonce jsme přemýšleli, jestli nepojedeme stejnou cestou jako onehdy a já se těšil, že si vyzvednu své o plot tehdy opřené hůlky. Nakonec jsme sice zjistili, že jsme přece jen o kousek jinde, ale na jednom z ukazatelů jsem si povšiml povědomého názvu jeskyně. Odložili jsme tedy původní cíl a vypravili se k ní.

Opustili jsme hlavní silnici a začali stoupat do nitra hor. Silnička však byla nová, krásná, řeklo by se alpská. Pouze krávy pasoucí se přímo na ní alpský dojem poněkud kazily. Krátce po sedmé hodině večer jsme dorazili do vesničky, která byla výchozím bodem pro zmiňovanou jeskyni Scarisoara. Zde jsme mimochodem konstatovali, jakým tempem se hory mění a měnit budou, protože nejen zbrusu nová silnice ale i velké domy a pensiony dávaly jasně najevo, že místní si začínají velmi dobře uvědomovat, že turisté znamenají peníze.

Ke vstupu jsme dorazili, jen aby nám pán oznámil, že už je zavřeno. Naštěstí společně s námi přikvačila i dvojice místních a vstup po oficiální provozní době se jim podařilo dojednat.

Sestoupili jsme po železných schůdcích do propasti a pak už po dřevěném chodníku do nitra jeskyně. Oproti mým původním mlhavým vzpomínkám se nejednalo o jeskyni jen tak ledajakou, nýbrž jeskyni ledovou. To znamená, že i koncem léta zde byly ledové krápníky i obrovské hromady ledu. Jeskyně se pyšní celou řadou superlativů, například nejstarší jeskynní led, největší ledová jeskyně Rumunska atd.

S ohledem na neplánovanou odbočku jsme Medvědí jeskyni vynechali a pokračovali směrem do Maďarska, kde jsme chtěli ve čtvrtek navštívit lázně. Cesta kolem Beiusu a do Oradey byla jedním slovem strašná, protože skoro celá rozkopaná. Co chvíli jsme tak stáli na semaforech, protože provoz byl sveden do jednoho pruhu, a jízda se podobala nácviku na tankodromu. Zpestřením pak byl chlapík v polorozpadlém autě, který nám notnou chvíli dělal předjezdce a navzdory technickému stavu vozidla i silnice uháněl jako o závod, řezal zatáčky a s ničím si příliš nelámal hlavu.

V Oradee jsme zastavili na pizzu a poslední rumunské pivo (zároveň první dobře vychlazené), zahráli si karty, ve kterých jsem opět prohrával, a posléze se vydali hledat nocleh již na maďarské straně hranic.

Dojeli jsme k jakémusi městu, na jehož okraji jsme poblíž zkrachovalého pensionu sjeli na louku a bez větších servítků zkrátka postavili stany. Noc proběhla klidně, nikdo nás nerušil.

Čtvrtek

Michal a Helena již měli s maďarskými lázněmi zkušenosti, a byl to právě jejich nápad, že bychom mohli nějaké navštívit. Mike nejprve vyprávěl o jakýchsi lázních v Budapešti, které prý byly původně vyhrazené pro homosexuály a měli v nich „velkej teplej bazén“, jak jsme byli poučeni. Naším cílem ale byly lázně Miskolc, kam jsme se také během dopoledne přesunuli.

Po jistém pátrání a nemalém údivu, že jednotlivá parkoviště mají své „naháněče“, kteří lákají klienty, se nám konečně podařilo zaparkovat a mohli jsme vyrazit za teplou vodou, od které jsme si slibovali kromě náležité relaxace také možnost konečně se řádně umýt. Plavky jsme řešili nouzově, například mně půjčil Mike své boxerky.

Právě tyto lázně byly vybrány mimo jiné i proto, že se měly částečně nacházet v jeskynních prostorách. To se skutečně potvrdilo, ale marně jsme si lámali hlavu, jestli se jedná o přírodní útvar nebo uměle vytvořenou atrakci. Areál byl celkem malý, ale na čtyřhodinovou návštěvu, již jsme si zaplatili, se rozhodně zábava najít dala.

Po troše bloudění v šatnách jsme úspěšně dorazili k prvním teplým bazénům, které jsme pak vystřídali za saunové centrum. Zde kromě mě, jakožto kovaného saunisty, excelovala především Helena, která bravurně zvládla všechna čtyři opakování a zdálo se, že je ve formě. Zbytek pobytu jsme pak strávili povalováním v teplé vodě a pozorováním návštěvníků – především fotících se asiatů, kteří hromadně pózovali před vodopádkem, a neforemných, obtloustlých lidí obou pohlaví, kterých byl k vidění – bohužel – opravdu přehršel.

Po opuštění lázní jsme posvačili vynikající langoše a vydali se dál na západ. Cestou jsme učinili jen malou zastávku s výšlapem na jakousi dřevěnou rozhledničku a pak již uháněli směr Vídeň, kde byla v plánu noční prohlídka.

Cesta ubíhala celkem svižně, takže někdy kolem desáté jsme již bloudili v centru hlavního rakouského města, abychom našli nějaké to parkování. Nakonec se i toto povedlo celkem dobře a v miniaturním parkovacím domě bylo jedno volné místečko jako dělané pro nás.

Ujal jsem se role průvodce a spíš náhodou než vlastním umem dovedl skupinu svěřenců na jednu z hlavních tříd, jež vede k chrámu svatého Štěpána. Zde překvapilo především velké množství „šátkařek“, jak muslimské ženy zcela politicky nekorektně ale o to trefněji označil Mike. Odtud už jsem pak celkem jistě dokázal určit směr k dalším hlavním památkám centra Vídně. Obhlédli jsme tedy Hofburg, operu, kostel sv. Karla Boromejského i parky tvořící prstenec kolem centra. Na schodišti před parlamentem jsme pak pojedli kebab sporných kvalit, popili pivo a dostali se až k radnici, kde se právě uklízelo po jakémsi filmovém open air festivalu. Následovalo trošku nejisté hledání auta a pak už cesta za dalším noclehem.

Ten jsme pro tentokrát vyřešili opravdu ledabyle. Po nějakém tom kilometru na dálnici jsme zkrátka sjeli do vsi, za ní narazili na polňačku, kousek po ní ujeli a pak zastavili. Martin a Hanka se tentokrát uvelebili v autě a my ostatní jen tak pod širákem vedle něj.

Pátek

Ráno nás probudil traktorista, který se asi musel pořádně divit, kdo že mu to spí vedle kukuřice. Naštěstí nás ale nechal v klidu dospat, takže jsme mohli teprve pak vyrazit k poslednímu výletu, jímž byla vyhlášená vinařská oblast Wachau.

Pro informace jsme se zastavili ve městě Krems, česky Kremže, námi posléze přezdívaná zkrátka Hořtice. Místní informační centrum bylo velmi dobře vybavené, takže se nám dostalo užitečných tipů i podrobné turistické mapy, která byla nota bene gratis.

Vybrali jsme výšlap při pravém břehu Dunaje, který sliboval skály i rozhlednu s výhledem na vinice. Autem jsme tedy přejeli řeku a po několika kilometrech jej odstavili ve vesnici Rossatzbach. Odtud už jsme pokračovali po svých.

Cesta nás vedla nejprve vinicemi, kde jsme ochutnávali dozrávající plody, a klikatila se tak, že jsme místy pochybovali o její správnosti. K žádným lapáliím ale naštěstí nedošlo, takže jsme postupně začali nabírat výšku a dostali se až do příjemné pasáže se skalami, po kterých se dalo lézt, a krásnými výhledy na Dunaj. Co se lezení týká, byli jsme nejaktivnější já a Martin, Helena se raději v některých chvílích odešla schovat za roh.

I v civilizovaném Rakousku se nám podařilo ztratit, což ale s ohledem na kvalitu značení u našich jižních sousedů není až takový div. Správnou cestu jsme ale chvála bohu celkem rychle znovu našli, takže jsme mohli nerušeně směřovat ke kýžené rozhledně. Vížka byla jen dřevěná a nebudila právě velkou důvěru. I přesto jsme na ni ale všichni vylezli a porozhlédli se po širém kraji.

Poslední úsek se nesl zejména v duchu touhy být už zpět a dát si něco k snědku i pití. Šlo se prachobyčejným lesem, který nenabízel nic zajímavého, takže největším zážitkem byly netýkavky, které nám ukázal Martin a jejichž praskáním jsme strávili celý zbytek cesty.

Při příchodu do cílové vesnice Mitteransdorf jsme měli celkem kliku, protože autobus potřebný k přepravě zpět k autu jel jen pár minut poté, co jsme se objevili.

Po návratu jsme nejdříve navštívili hospůdku, kde jsme si dali jen něco k pití, protože na vaření jsme měli naplánované Dobré hostince. Když jsem se sympatického číšníka ptal, jak je to v Rakousku s řízením a s alkoholem, odvětil mi, že „obojí super“, takže jsem byl uklidněn a v klidu si dal vínko. Pak jsme už mohli vyrazit na parkoviště k autu, kde jsme rozjížděli kulinářské umění.

Pozdní oběd byl sněden, dobře jsme si odpočinuli a byli plni sil k návštěvě nějakého místního vinařství. Nemajíce žádných informací, vyrazili jsme nazdařbůh a natrefili na vinařství Polz, na jehož přilehlé zahradě sloužící jako přírodní restaurace jsme ochutnali i místní produkci. Každý jsme si objednali něco jiného, abychom si udělali lepší obrázek, a z minisoutěže vyšlo – celkem nepřekvapivě – jako jasný vítěz ledové víno, které se pilo vysloveně samo. Kromě toho bylo velmi povedené i růžové.

Příjemně jsme poseděli a tvářili se jako znalci, ale s blížícím se večerem bylo načase vydat se na další cestu. Ještě před odjezdem jsme ale udělali celkem poctivý nákup, protože každý chtěl přivézt nějaký ten suvenýr i něco pro sebe na zub. Kufr se nám tedy opět poněkud zaplnil.

Na zříceninu hradu Aggstein, kam mimochodem vede silnice s 20% stoupáním, jsme dojeli bohužel krátce po zavírací době, takže perfektní výhledy na Dunaj se nekonaly a my mohli vcelku rychle pokračoval k poslednímu zastavení – městu Melk.

V Melku je jasnou dominantou barokní klášter majestátně se tyčící nad řekou, z jehož nádvoří se člověk opět může krásně potěšit pohledem na evropský veletok. I sem jsme ale dorazili s křížkem po funuse, takže se plánované výhledy opět nekonaly. I tak ale návštěva města stála za to. Historické centrum je sice malinké, ale velmi líbezné a navíc zde vyhrávala kapela. Dali jsme si tedy zmrzku, poslouchali a nabízeli Martinovi stovečku, sebere-li kapelníkovi taktovku a vezme to za něj.

Už jsme byli na odchodu, když k nám dolehly zvuky jakési jazzové hudby. Ze zvědavosti jsme se vydali za zdrojem, abychom zjistili, jestli se čirou náhodou nejedná o živou produkci. Naše podezření se ukázalo býti správné a poslechem trojice muzikantů, popíjením piva i nějakou tou klobáskou jsme strávili další hodinku. Definitivní odjezd se tak posunul až na desátou hodinu večer.

Cesta domů

Internetová navigace vyhodnotila jako nejvýhodnější jižní cestu přes Linz a pak Pasov. V malém provozu ubíhala cesta celkem svižně a příjemně, ovšem jen do doby, než ukazatel paliva ohlásil, že jedeme na rezervu – to bylo nějakých 60 od Pasova. Říkal jsem si, že u dálnice přece musí být benzínka a nedělal si těžkou hlavu. Když se ale žádná čerpací stanice po celou dobu neobjevila a na rakousko-německých hranicích jsme sjezd přejeli (podle mě byl špatně označený a odkaz na možnost natankování se objevil až za samotným sjezdem, ale  nejspíš jsem ceduli jen přehlédl), začala být situace na pováženou. Rozhovor mezi mnou a Mikem vypadal asi takto:

Já (rádoby ležérním tónem): „Kdypa bude ňáká další benzínka?“

Mike: „No a kolik máš ještě benzínu?“

Já (lehce hystericky): „Ty vole, žádnej!“

Minirozhovor velmi důkladně probral celý zbytek posádky a napětí ve voze by se dalo krájet. Michal ohlásil nejbližší pumpu v nám dobře známém Bad Füssingu, ale sjezd jsem opět přejel, částečně i z přesvědčení, že před Pasovem, který byl již nedaleko, přece MUSÍ být benzínka.

Když počítač ohlásil dojezd 5 km a po možnosti tankování nebylo ani vidu ani slechu, už jsem trošku panikařil a aspoň doufal, že se povede sjet mimo dálnici. Dílčí cíl se sice povedlo splnit, ale ukazatel záhy hlásil dojezd 0 km. Benzínka byla díky bohu nedaleko.

Po příjezdu na ni ve 23:25 jsme zjistili, že tahle vesnická pumpa má otevřeno do 23:00, zkrátka pátek byl dnem plným pozdních příjezdů. Lidé postávající kolem auta moji prosbu o benzín nevyslyšeli, protože měli diesel, ale alespoň mi poradili, že nejbližší možnost tankování je 15 km daleko směr Pasov.

Nasedl jsem do auta a oznámil, že jedeme pro benzín. Ostatním se to nechtělo nejprve s ohledem na zmiňovaných 0 km příliš zdát, ale neprotestovali, takže jsme vyrazili. Cesta naštěstí vedla více méně z kopce, takže jsme jeli co chvíli bez plynu a nakonec zdárně dojeli ke kýženému cíli.

Zbytek cesty byl již pohodový, s jedinou komickou pasáží v Pasově, kde jsem Michalovi nechtěl věřit, že je potřeba odbočit, v domnění, že jedeme po opačném břehu řeky, než jsme skutečně jeli.

Na Rudě jsem předal řízení Mikovi a naprosto nechápal, proč mě hned zase budí, když jsem sotva zamhouřil oko – to už jsme byli v Lubech. Vysadili jsme Martina a Hanku, Helena s Michalem se odvezli, kam potřebovali, a já dojel domů, ani nevím jak.

fin

 


[1]Jména některých členů výpravy byla na jejich vlastní přání pozměněna.

Zpět do textu k jedničce

[2]Tento interní vtípek zaslouží bližší vysvětlení, protože nás pak doprovázel po celý zbytek výpravy. Na výpravě v Alpách zhruba o měsíc dříve jsme totiž s Rudou pravidelně Qrulovi nabízeli stovečku, když například skočí z vrcholu hory do bazénu v údolí… a druhou, když přežije…

Zpět do textu ke dvojce

 

Michal Lepší © | michal.lepsi@gmail.com | Klatovy - Plzeň | DMportfolio.com