Zakarpatská Ukrajina 2013

 Boržava a Horhany

Fotky naleznete ZDE

 

Přípravy

Jelikož předchozí ročník vandrovní výpravy se setkal se všeobecným úspěchem, nebylo od počátku pochyb, že i letos proběhne nějaká akce podobného ražení. Otázkou však bylo, do jakých luhů a hájů budou naše kroky směřovat tentokrát. V počátečním předvýběru byla kromě Rumunska i Korsika a Ukrajina, přičemž nakonec padla volba na posledně jmenovanou destinaci, protože Rumunsko jsme nechtěli opakovat a Korsika se ukázala jako jednak dražší, ale zejména časově náročnější špás.

Sestava byla od začátku celkem jasná. Oproti loňsku došlo k jedinému rozšíření a kromě tria já, Qrul a Michal se v kádru poprvé objevila i zástupkyně něžnějšího pohlaví. Mike se totiž pozvolna dostává do věku, kdy se hoši více kamarádí s dívkami, takže naši skvadru obohatil o svoji přítelkyni Jarmilku.

Výkonný přípravný výbor ve složení já a Qrul si opět vzal na starosti plánování trasy a rámcového itineráře. Ukázalo se však, že oproti Rumunsku bude doprava na Ukrajinu podstatně náročnějším logistickým oříškem. Do turisticky nejlákavější oblasti totiž nevede téměř žádné železniční spojení a informace o autobusových linkách se dohledat nepodařilo (mimo jiné i díky azbuce, která už jen svým objevením se na té či oné internetové stránce odrazovala od dalšího pátrání). Po dlouhém přemítání tedy bylo rozhodnuto, že se dopravíme autobusem StudentAgency do Košic, odtud dalším busem do Vyšného Německého (hraniční přechod na Ukrajinu) a pak se uvidí. V záloze byla krkolomná cesta vlakem do kýženého výchozího místa Volovce, ale doufali jsme, že té se nám podaří nějak vyhnout.

Dalším nemalým oříškem bylo obstarání map, protože pro první část výpravy – přechod poloniny Boržava – turistická mapa zatím neexistuje, ačkoliv je prý již řadu let slibována. Museli jsme se tedy spokojit s jakýmsi schematickým plánkem a automapou v maďarštině, která je ovšem běžnému smrtelníkovi ještě o něco méně srozumitelná než zmiňovaná azbuka. Vědomi si těchto nedostatků, obstarali jsme alespoň kompas, protože podle Qrulových slov: „Máme kompas, nemůžeme se ztratit.“

 

Pátek a sobota – cesta do Volovce

Výprava započala pro některé z nás již v pátek odpoledne, protože my mimopražští jsme se museli dopravit do metropole, odkud již vyrážela kompletní čtveřice. Já osobně jsem zahájil cestu ve velkém stylu, když na vlakovou zastávku jsem kvůli běsnící průtrži dokráčel – jakožto „pravý tramp“ – kromě nacpané krosny i s parapletem. V Plzni jsem přibral Qrula a bez větších příhod jsme dorazili na hlavní nádraží v Praze. To už nám ale volal Mike, že máme přijít za nimi do Potrefené husy, která je hned u nádraží. Vyrazili jsme suverénně zcela opačným směrem, museli Michalovi volat, kam že to vlastně máme jít, jenže ani to naše navigační faux pas nezachránilo, takže jsme se museli obrátit na bodrého muže postávajícího na tramvajové zastávce. Chlapík se tvářil sebevědomě a poslal nás směrem od nádraží, kde nebylo po jakýchkoliv Husách, ať už potrefených či jiných, ani památky. Upadnuvše do lehké skepse jsme se rozhodli jít už rovnou na Florenc a na zbylou dvojici tam počkat.

Mike a Jarmila se objevili chvíli před odjezdem, začež nás pan řidič ždibec  pokáral, protože jsme měli vystupovat až na konečné stanici, tedy v Košicích, a ruksaky proto měly být spíš vzadu než úplně nahoře. Jinak ale cesta probíhala naprosto bezproblémově (Qrul hned na začátku vzal do ruky kompas a oznamoval: „Já budu hlídat směr“) a i navzdory rozkopané D1 jsme dorazili do cíle na čas (6:00), což nám umožnilo odchytit spoj vyjíždějící směrem do Michalovců a Vyšného Německého v 6:10; zatím měla tedy cesta doslova ideální průběh. Pan šofér byl příjemný chlapík, který už evidentně měl s čundráky nějaké zkušenosti a dal nám několik cenných rad. Mimo jiné nás informoval, že hranici nelze přejít pěšky a je tudíž třeba si chytit stop nebo počkat na další autobus, který by měl jet cirka za hodinu. Obohaceni o tyto údaje jsme po opuštění autobusu neváhali, koupili v blízkém krámku pivo a odebrali se do příjemného stínu na druhou stranu silnice. Jaké bylo naše překvapení, když po pár minutách kolem nás projížděl autobus směr Užhorod. Po prvotním rozčarování jsme se rychle uklidnili a jali se pokračovat ve svačení, netrvalo však dlouho a už kolem nás projížděl další autobus mířící na ukrajinskou stranu hranic. Další čekání nám krátil místní rozumbrada, od kterého jsme se mimo jiné dozvěděli, že na Ukrajině nejsou žádné hory, ale za to že tam mají levné „cukriky“, naštěstí však netrvalo dlouho a odjel si po svém. Asi po hodině se objevil další autobus jedoucí kýženým směrem a ten nás již dopravil oněch asi šest kilometrů do Užhorodu. Celní prohlídka byla celkem ledabylá, kontrolovaly se jen pasy, ale i přesto jsme na hranicích strávili bezmála hodinu.

V Užhorodu jsme očekávali komplikované hledání dalšího spojení, ale vše se vyřešilo samo, a to tak bleskovým způsobem, že jsme se ani nestačili divit. Ještě jsme ani neměli vyndané krosny z autobusu a už u nás stál chlápek nabízející hřivny. Po chvíli přepočítávání jsme usoudili, že nás nebere na hůl a udělali mu kšeft. Již během směňování peněz se objevil další muž, nabízející nám odvoz taxíkem. Rozhodli jsme se obětovat 55 €, protože časová úspora vzniklá jízdou autem byla na první pohled evidentní (a to jsme ještě netušili, jakým stylem tento mistr pojede).

Nacpali jsme se do auta, Qrul vepředu s krosnou mezi nohama, my ostatní na zadních sedadlech, já přímo za řidičem. Hned po nastoupení se chtěl Qrul připoutat, ale byl upozorněn, že „tu ne Čechy, tu Ukrajina“, načež se mu snažil řidič pás rozepnout a Qrul si jeho zapnutí musel tvrdě vybojovat. Záhy začala jízda, jakou ještě nikdo z nás nezažil. Taxikář se omezením rychlosti ve městě nijak netrápil, předjížděl zprava a do toho s námi rozmarně klábosil, otáčeje se při tom na všechny strany. Po vyjetí mimo město byla situace ještě horší; v relativně hustém provozu předjížděl podle hesla „plná čára není zeď“ prakticky za jakékoliv situace a ve volnějších pasážích se po ne právě kvalitní silnici řítil i 150km/h. Následkem toho začal velice záhy blednout nejen Qrul, který měl všechno pěkně z první ruky, ale i my ostatní. Minimálně já měl v některých pasážích vážné obavy o život a myslím, že ostatní na tom byli podobně. Časem jsme ale sami sebe přesvědčili, že šofér ví, co dělá, a začali si jízdu svým způsobem i užívat. Předjíždění před zatáčkou a cpaní se mezi těsně za sebou jedoucí auta už nám nepřišlo jako nic tak hrozného. Perličkou z ďábelské jízdy je pak setkání s autem s německou SPZtkou, taxikářovo „Heil Hitler“ a vztyčený prostředníček. Je až s podivem, jak dlouho se některé postoje mezi lidmi uchovají…

 

Sobota – první nachozené metry

Do Volovce jsme dorazili v naprosto pohádkovém čase, asi v jednu hodinu odpoledne místního času (posunutém o hodinu dopředu oproti našemu). Bez dlouhých cavyků jsme vyrazili do nejbližší velice solidně vyhlížející hospody a já se jal nad pivem seznamovat zbylé účastníky zájezdu s dalším průběhem výpravy. V týdnu před odjezdem jsem totiž v rámci útěku před prací vymyslel dvě varianty pochodu, přičemž ta z mého pohledu zajímavější byla i náročnější a měl jsem obavy, že mi nebude schválena. K mému příjemnému překvapení ale nikdo neprotestoval.

První část vandru se měla odehrát na hřebeni poloniny Boržava, na nějž bylo ovšem nejprve třeba vystoupit. Na základě úvahy „my jsme dole, kopec je nahoře, tak musíme stoupat“ jsme se dlouze nerozmýšleli a po krátkém nákupu vyrazili směrem, který jsme považovali za správný. Přivítalo nás první táhlejší stoupání a těsně před jeho koncem i první dešťové kapky. To nesl těžce především Qrul, a to i přesto, že přeháňka začínala jen velmi pozvolna. K našemu štěstí byl nedaleko kládový most přes řeku, který jsme využili jako nouzový úkryt.

Po opuštění provizorního přístřeší jsme neušli nikterak daleko a začalo se schylovat k dalšímu dešti, tentokrát podle všeho výrazně vydatnějšímu. Opět jsem měli nehorázné štěstí, protože jsme dorazili k jakési budově (podle našeho odhadu něco na způsob skautské základny), u které bylo i několik přístřešků s lavicemi. Dlouho jsme se nerozmýšleli a vyhlásili konec první etapy, v nohách úctyhodné dva kilometry.

Déšť trval s přestávkami celý večer, i přesto jsme ale udělali ohýnek a na něm buřtíky. Následovalo hraní karet a popíjení absintu, zkrátka první večer se jednoznačně vydařil. Spát jsme šli celkem pozdě a doufali, že do rána přestane pršet, abychom se do toho mohli konečně pořádně obout.

Ani noc však nebyla bez příhod. Nejprve nás probudil šramot u našich nohou, jehož původce se nepodařilo vypátrat. A když jsem konečně tvrdě a příjemně usnul, budilo mě Qrulovo: „Dane, probuď se, něco tam je“. Posvícení daným směrem odhalilo psa, který okamžitě vzal nohy na ramena. Když jsem Qrula ráno plísnil, proč mě budí kvůli takovým hovadinám, dostalo se mi odpovědi, že si myslel, že je to medvěd a nechtěl ho zahánět sám.

 

Neděle – cestou necestou, polem nepolem

Ráno ještě trochu pršelo, takže jsme s odchodem nijak nechvátali. Dopoledne jsme si zpestřili například střelbou z praku a kolem desáté hodiny vyrazili. Cesta nás vedla vcelku pohodlně soustavným, ale nepříliš prudkým, stoupáním, až najednou zničehonic končila v korytě potoka. Po krátkém pokusu se další cesta při jeho břehu ukázala jako holý nesmysl a nebyli jsme si vědomi toho, že bychom minuli nějakou odbočku. Řídíce se heslem, že první etapa je zatěžkávací, rozhodli jsme se proto pokračovat strmým úbočím kopce přímo nahoru. Velice náročná pasáž naštěstí nebyla příliš dlouhá a dorazili jsme na pěšinku vedoucí úbočím směrem vzhůru. Vydali jsme se po ní a libovali si, jací jsme odborníci a jak vše běží podle plánu.

Výškové metry poctivě přibývaly, stejně jako mlha, která neslibovala právě pěkné výhledy. Tuto domněnku potvrdil i ukrajinský turista kvačící již směrem dolů. Nejprve podal všem vyjma Jarmily ruku (na její podanou pravici se tvářil lehce udiveně, ale pak ji stiskl) a pak začal vykládat, že nahoře je vidět tak pět metrů kolem sebe, ale že je tam voda a podobné užitečnosti. Zanedlouho jsme měli možnost přesvědčit se o pravdivosti Ukrajincových slov na vlastní oči. Vystoupili jsme z lesa, který náhle končil a byl vystřídán travnatým porostem, do kterého se mísilo i borůvčí.

Držíce se úzké pěšinky jsme postupovali dále nahoru, nabrali vodu z malého pramínku a posléze zjistili, že cestička se vytrácí až končí úplně. Zde se poprvé dostal významněji ke slovu navigátor Qrul a je třeba říct, že bez kompasu bychom v této fázi pochodu došli bůhví kam. Za občasného ověřování směru jsme stoupali již zcela mimo cestu hustým a vysokým borůvčím, které sice skýtalo možnost se dosyta napást, ale pranic nesvědčilo mým vycházkovým polobotkám, které se rychle proměnily ve čvachtající nádrže na vodu; Michal na tom byl obdobně a oba jsme se velice „těšili“ na týden v botách, které se ani nepodaří pořádně usušit.

Každé utrpení má ale naštěstí svůj konec a ten pro nás nastal, když jsme narazili na širokou cestu, vedoucí dokonce poměrně správným směrem. Blížil se však již čas poledne, takže bylo načase poprvé vytáhnout ešusy a uklohnit něco k snědku. Obligátní Dobré hostince posílily tělo a můj zpěv šmoulích hitů („Nesu klády-y, jéée, k lesu zády-y, jéée“) ducha, takže jsme brzy vyrazili do dalšího stoupání.

Netrvalo dlouho a poprvé jsme narazili na červenou turistickou značku, která měla vést po celém hřebeni. Na kopci s meteorologickou stanicí jsme nejprve chvíli bloudili, ale kompas se opět ukázal jako výtečný vynález, takže správný směr se podařilo určit a nakonec na něm byla i kýžená červená značka. Ještě před tím, jsme se ale seznámili se čtyřčlennou partou kluků z Čech, kteří měli víceméně stejný cíl cesty jako my. Poučili jsme je, že se právě nacházíme na Velkém vrchu, načež oni odvětili, že domorodec bydlící u stanice tvrdí něco jiného. To sice naprosto zničilo naše představy o naší poloze, ale červená značka hovořila jasně, takže jsme se po ní vydali v očekávání, kam to vlastně dojdeme.

Mlha stále neustupovala, takže navzdory hřebenovce a naskakujícím výškovým metrům jsme z okolí neviděli zhola nic. Navíc stoupání stále nebralo konce. Až po docela dlouhé době jsme se konečně vyšplhali na Velký vrch s kótou 1598 – tedy zatěžkávací etapa jak má být (Volovec leží v 492 m.n.m. a v sobotu jsme vystoupali maximálně 200 výškových metrů). Zde se nacházel první rozcestník psaný nejen azbukou ale i latinkou (autory jsou totiž čeští nadšenci), který nás směroval dále na vrchol Magura Žide, v naší hantýrce zkrátka Žid. Během sestupu jsme potkali dvojici na kole, mladík vezl, respektive tlačil, kolo se zavazadly a za ním s odstupem kráčela slečna, která po naší informaci, že vrchol už je nedaleko, nešetřila chválou („You are angels“), proto jsme jí i odpustili, že nás považovala za Němce („a, Niemcy“). Z Velkého vrchu už byla cesta o něco radostnější, protože jednak byla z kopce či po rovině a druhak jsme už poměrně jistě věděli, že jdeme správně a co nás do budoucna čeká. Největší lapálií tedy zůstával mlhou zahalený výhled a nově i protivný sílící vítr. Větrno mělo ovšem i svá nemalá pozitiva; při jedné ze zastávek na svačinu za jedním větším kamenem se nám poprvé otevřely výhledy do údolí po obou stranách hřebene – a že se bylo na co dívat. Kochací okamžiky sice trvaly jen krátce a opět nastoupila šedobílá clona, ale byly jasným příslibem, že se pořádných panoramat snad přece jen dočkáme.

S postupujícím odpolednem bylo též třeba vyřešit otázku, kde složíme hlavy na noc. Na hřebeni nepěkně foukalo a ani na něm nebylo příliš místa k postavení stanů. Naštěstí se mlha již definitivně rozplynula a kromě čarokrásných výhledů nám odhalila i malou chajdu na jednom z postranních hřebenů. Na Qrulův návrh jsme se k ní tedy vydali, i když to znamenalo drobnou zacházku, při které bylo navíc třeba Jáju přesvědčit, že kopce jsou oblé a i když to na první pohled vypadá, že za hranou končí svět, není tomu tak. K chatrči jsem se vydal jakožto průzkumný oddíl sám, abych zjistil, že je již obývaná mladým Ukrajincem a všude kolem se povaluje typický bordel v podobě PETek a dalších obalů. Mladík naštěstí hovořil obstojně anglicky a nabídl mi, že pokud jsme čtyři, můžeme se v chatě vyspat s ním. Nabídka se mi nezdála špatná, ale maje obavy o jemnocit dalších členů, vylíčil jsem její zázemí poměrně černými barvami, což vedlo k dalšímu, a marnému, hledání jiného nocoviště. Nerovný terén a neutichající vítr nás tak nakonec donutily přece jen využít pohostinství výše zmíněné chatičky.

K mému milému překvapení byli všichni velmi spokojeni a Ukrajinec Nazariy se navíc ukázal jako výborný kumpán. Na ohni jsme vařili čaj ochucený slivovicí, pojídali zásoby a klábosili. Já měl možnost vyzkoušet i jakýsi podivný hudební nástroj na který se hraje drnkáním o zuby. Od Nazariyho jsme se dozvěděli, že sbírá borůvky, aby vydělal na cigarety, a pak se zastaví u kamarádů ve vsi nedaleko. V chatě nocoval již poněkolikáté, takže nás seznámil i s místní raritou z říše zvířat, kterou pro nedostatek slovní zásoby popisoval jako „něco jako veverka, ale s lidskýma rukama“, údajně velice přítulné zvířátko, které se v noci objeví a nechá se i krmit. Mýtus o „veverce s rukama“ začal ještě během večera žít vlastním životem a před usnutím jsme již řešili, jestli nám proradná veverka během noci nesebere boty a podobně. Příjemnou atmosféru podtrhovalo i hvězdné nebe, které je mnohem jasnější než v Čechách a vybízelo nás k hledání známých souhvězdí (kterých je ovšem, pravda, poskrovnu) i sledování padajících hvězd (kterých bylo naopak požehnaně). Večer se celkem protáhl, ale po jedenácté hodině jsme přece jen vyhlásili večerku a odebrali se na pryčnu do zadní místnosti, zatímco Ukrajinec zůstal spát u ohniště v přední části chatičky.

 

 

Pondělí – kuk na Kuk

Veverka s rukama se v noci nakonec neobjevila, ačkoliv Qrul tvrdí, že ji slyšel, takže jsme ráno našli boty na svých místech a po výborné snídani, kterou nám Nazariy připravil (vločky s oříšky, rozinkami a borůvkami přelité horkou vodou), jsme mohli vyrazit.

Setkání pro nás bylo přínosné mimo jiné i proto, že nám Nazariy ukázal pramínek s pitnou vodou, který bychom sami jaktěživi nebyli schopni nalézt. Z cesty vedoucí na hlavní hřeben se totiž muselo sejít borůvčím poměrně příkrým svahem na sotva znatelnou pěšinku a z ní pak ještě jednou odbočit. Odměnou nám byla voda kapající z mechu a pět centimetrů hluboká tůňka, ze které se voda nabírala uříznutou zplacatělou PETkou. Nabrání čtyř lahví tak zabralo poctivých čtvrt hodiny. Krátce na to jsme se s Ukrajincem rozloučili, vyměnili si kontakty, abychom my mu poslali společné foto a on nám video s veverkou s rukama. (Obě strany slovo dodržely; nespatření veverky s rukama – neboli outloně váhavého, anglicky Slow Loris – patří alespoň pro mne dodatečně k jednomu z největších zklamání výpravy, internetová videa jsou totiž naprosto famózní!)

Počasí se během noci vyladilo k naprostému vandrovnímu ideálu – jasno a slunečno, lehce pofukující větřík a přitom žádné velké horko. Dopoledne uběhlo jako voda a brzy jsme začali vyhlížet místo k polední pauze. Michal mistrně odhalil, že uschlý klacek u cesty označuje nedaleký pramínek s vodou, takže o místě na oběd bylo rychle rozhodnuto. Pojedli jsme další Dobré hostince, oddechli si, zakroutili hlavami nad kolonou landroveristů a pokračovali dál. Cílem dne byl další výrazný vrchol poloniny nesoucí název Kuk s výškou 1361m.

Ačkoliv se cesta ubírala stále po hřebeni, museli jsme zdolávat řadu větších i menších stoupání a klesání. I přesto ale kilometry v našich nohách poctivě přibývaly. Lehká krize se dostavila v momentě, kdy jsme po celkem nepříjemném stoupání stanuli již takřka na dohled Kuku a zjistili, že od něj nás dělí další údolí a následný příkrý stoupák, nota bene na slunci, které přece jen nebylo až tak neškodné, jak zjistili všichni, kteří neměli opálený dostatečný základ. Kvůli špatnému mapovému fondu pro tuto oblast jsme si však netroufli zvolit alternativní cestu a poctivě si ďolíček a vršíček vyšlápli, což se nakonec ukázalo být mnohem jednodušší, než se na první pohled zdálo. S blížícím se Kukem, který se stále tyčil mnoho metrů nad našimi hlavami, se začal ozývat Mike, pod jehož bagáží by se složil i kdekterý trénovaný soumar, a dožadoval se zkrácení etapy a především odmítal další stoupání. Na rozcestí, kde se rozhodovalo, jestli budeme muset jít přímo přes vrchol nebo bude možné jej elegantně obejít, jsme si s Qrulem neodpustili malou zlomyslnost a přesvědčovali ostatní, že cesta skutečně vede dále nahoru (já samozřejmě poněkud litoval, že se k vrcholovému kříži nepodíváme), ale pak jsme se vydali přijatelnější a kratší cestou bez dalších stoupání. Ještě před tím jsme ale nabrali vodu z dalšího pramene, kde se navíc z neznámých důvodů povalovaly rozházené erteple, které jsme bez váhání nabrali jako pochoutku k večernímu ohýnku.

Závěrečná etapa nabídla jedno celkem extrémní klesání, ale pak již louku, která přímo vybízela k přenocování, nebýt ovšem setrvávajícího větru. Protože již nejsme žádní greenhorni, nedejbože takytáborníci, odmítli jsme nocovat na návětrné straně a přesunuli se o několik set metrů dál, kde znovu začínal les a bylo zde i solidní tábořiště. Ještě jsme ani nestačili řádně rozpoutat tradiční večerní obžerství, když se z louky začalo ozývat mečení a psí štěkot – louka totiž sloužila jako nocoviště pro stádo, které se s blížícím se večerem objevilo a postaralo o pořádný rozruch. Psi naštěstí byli dobře vycvičení a naší čtveřici za hranicí louky nevěnovali příliš pozornosti.

Posezení nám tentokrát ozvláštnil bača, který přišel, aby nám nabídl „moloko“. (Ještě předtím samozřejmě mužským členům výpravy potřásl pravicí, Jarmilka už se ani nezvedala z místa.) Na jeho nabídku jsme se příliš netvářili, protože Qrul mléko nesnáší snad ještě víc než mě, já k němu mám taky celkem nedůvěru a ani Michal s Jájou se nezdáli být nabídkou nadšeni. Nešťastný bača se nejspíš domníval, že mu nerozumíme a všemožně se nám snažil vysvětlit, že „moloko, koza“ a podobně. Na to jsem mu já objasňoval, že „my rozumíme, ale nevíme, jestli ho chceme“. Ovčák ale nebral mou námitku vůbec v potaz a prostě nám oznámil, že až bude mít nadojeno, tak na nás hvízdne a my si přijdeme. To u nás samozřejmě vyvolalo obavy, jak tohle celé dopadne, protože představa nějakého utrejchu, nad kterým se budeme muset nadšeně olizovat nebyla zrovna příjemná. Vše se ale nakonec vyřešilo na jedničku, bača totiž poslal s lahví syna, který nám ji předal a po pár prohozených slovech zase odešel. Po chvilkovém váhání jsme mléko nakonec ochutnali a byli nadmíru překvapeni jeho výtečnou chutí a takřka smetanovou hutností. Oproti původnímu plánu jsme nečekali na snídani, ale půl lahve vypili hned večer. Jediným, kdo lahůdku odmítl, byl zatvrzelý odpůrce mléka Qrul.

Poseděli jsme, popili absint, udělali si brambory v popelu a šli na kutě. Hvězdy nám tentokrát částečně zastiňovaly koruny stromů nad námi, ale i tak byl výhled velice příjemný, i když krátký, protože celodenní pochod se na všech podepsal a usínalo se jedna báseň.

 

 

 

Úterý – „odpočinkový“ den

I v úterý jsme se probudili do krásného slunného dne a všichni se těšili na méně chození a více odpočinku. Záměrem bylo jen sejít do údolí do města jménem Myšpule1 a pak se přesunout do další etapy nějakým dopravním prostředkem.

Již během snídaně jsme zažili další setkání, tentokrát ovšem nikoliv s domorodci, nýbrž s koňmi – klisnou a hříbětem. Milovník zvířat Mike okamžitě pojal brilantní nápad, že si koníčka pohladí a naláká ho kusem chleba. Osudný nápad zapříčinil, že stydlivé hříbě se stejně pohladit nenechalo, zatímco klisna se dožadovala dalších a dalších pamlsků. Zpočátku jsme se všichni smáli, ale když nám začala rochat ve věcech a dokonce Michalovi sežrala kus karimatky (okamžitě jsme si vzpomněli na Nazariyho vyprávění o koních, kteří dělají neplechu a sežerou třeba i karimatku), začala být situace na pováženou. Mike se snažil uchránit jednak vybavení, ale i Jarmilu, která seděla na zemi, klisna dupala kolem ní a snažila se ji olizovat. nejprve se pokoušel o rozumnou domluvu ve stylu „koníčku jdi pryč, trochu se tě bojim a ty mě taky, viď“, to se však nesetkalo s velkým úspěchem, takže začal do koně strkat a tlačit ho pryč. Tato metoda byla výrazně úspěšnější a po snad čtvrthodinovém boji se podařilo dotěrné dvojice zbavit.

Naše další kroky směřovaly do listnatého lesa, kterým jsme postupně klesali, až jsme došli na pohádkovou sytě zelenou louku (porost nahoře na polonině byl spíše žluto-hnědo-zelený). Ta byla protkána potůčky, které jsme překonávali s větší či menší grácií (především Mikovo hození kamene do louže, které ohodilo bahnem všechny kolem, byl velice zdařilý počin). Cesta dále ubíhala, až jsme došli na okraj jakési vesnice a zjistili, že turistické značení je fuč a naše představa o poloze jen velmi nejasná. Naštěstí se ale nebojíme kontaktu s lidmi a tak byl do blízkého domku vyslán Qrul, aby vyzjistil, kudy dále kam. Náš Švihák se vrátil se spokojeným úsměvem na rtech, protože prý hovořil s krásnou mladou Ukrajinkou (o její existenci se vedly po celý zbytek výpravy spory); buď jak buď, další směr jsme znali a k naší radosti jsme si ani nijak nezašli.

Během posledního klesání již přímo do údolí, v němž leží Myšpule, jsme ještě potkali navoněného ukrajinského turistu, který nám ukázal pár fotek od Siněvirského jezera, našeho dalšího cíle, a pak dvojici nahých žen skotačících u potoka, které se zdály být tuze překvapeny naší přítomností a ani neodpověděly na Mikovo srdečné „dobrý den, dobrý den!“


[1] lingvistická poznámka: správným názvem městečka je v originále Міжгір'я, přepisováno jako Mežhorje či Mižhirja; nezvyklé písmo i zeměpisné názvy nás však sváděly k vytváření vlastní, lépe zapamatovatelné, hantýrky; tímto způsobem z Mižhirji vznikla Myšpule, z Komsomolsku Kostomlaty z Lupukhivu Lopuch a podobně

 

V Myšpuli jsme nejprve museli přebrodit řeku, což jsme já, Michal a Jarmilka zvládli přímo, zatímco Qrul mající od předchozího ročníku výpravy z vody uctivý respekt, si zašel k nedalekému mostu.

Město v sobě kloubí řadu ostrých kontrastů – boční ulice se podobají spíše vesnici s dřevěnými kůlnami a slepicemi na dvorcích, ale na náměstí stojí hezká fontána s vodotryskem a řada dobře udržovaných hospod. Naše první kroky samozřejmě mířily do jedné z nich.

Dali jsme si výborné pivo, ale zjistili, že na jídlo budeme muset jinam. S velkou slávou jsme se tedy po chvíli přesunuli o dva vchody vedle, kdy už nám bylo nabídnuto i něco k snědku. Domluva však nebyla jednoduchá, protože slečna nevládla jiným jazykem než ukrajinským a ani naší posunkové řeči příliš nerozuměla. Nakonec jsme se ale přece jen výborně najedli (pivo už bylo o něco horší), v jednom z vedlejších krámků nakoupili další proviant a jali se hledat cestu dál.

Nejprve jsme vyrazili směrem, který se nám zdál být správný a doufali, že narazíme na nějaký taxík nebo zastávku autobusu. Když se ale delší dobu nic nedělo, už to Michal nevydržel a oslovil jakéhosi mladíka: „Do you speak English?“ Odpovědí mu bylo prosté „no“. „To nevadí!“ odmítl jsem se vzdát příležitosti a česky s pomocí gestikulace vyložil náš problém. Byli jsme posláni přesně opačným směrem, než kterým jsme měli namířeno. Zde se skutečně nacházela zastávka autobusu a na ní vetchá stařenka. Pro jistotu jsem se znovu zeptal, jestli se z tohoto místa dostaneme k Siněvirskému jezeru. Na to babča vyskočila a chtěla nám ukázat cestu. Nejdřív nám jí bylo líto, protože po nerovném chodníku sotva šla, ale nevěděli jsme, jak ji v jejím dobrém skutku zastavit. Po několika krocích se ale stará paní rozeběhla v bezmála závodnickém tempu a dovedla nás až k nedalekému autobusovému nádražíčku, aby se otočila na podpatku a nečekajíc na velká slova díků zase odkráčela.

Autobus sice jel až k večeru, ale štěstí nám přálo a narazili jsme na taxikáře, který nám nabídl svezení. Zpětný přepočet sice ukázal, že nás vzal docela na hůl, ale za to jel přijatelným tempem a za půl hodinky jsme byli na místě.

Siněvirské jezero je očividně velkou místní atrakcí, protože se k němu vybírá i vstup a okolí budí dojem alpského střediska. Hned u závory nám bylo oznámeno, že v jezeře se nedá koupat, ale i přesto jsme si zbývající kilometr k němu vyšlápli. Vodní plocha a její okolí vypadají velice malebně, trochu podobně šumavským jezerům, ale dojem kazí stánky s kýčovitými suvenýry i turisté vozící se auty skoro až do vody. Za odměnu jsme alespoň poseděli v místním občerstvení a dali si předražený tonic. Při příležitosti další pauzy jsem nastínil ostatním členům výpravy další plán dne, po čemž následoval Mikův výbuch nespokojenosti – střetávaly se totiž dva pohledy na dosavadní průběh dne:

Michalův: „No to je teda odpočinkovej den! Ráno brzo vstávat, pak bůhví kolik kilometrů do Myšpule, teď zase k jezeru, kde se ani nedá vykoupat a pak ještě dalších šest?! No to snad ne!“

a můj: „Co bys nechtěl?! Celý dopoledne sis hrál s koňma, pak jsme seběhli kousíček do Myšpule, tam jsi byl ve dvou hospodach, vezl jsi se taxíkem a teď jsi došel pár kroků  k jezeru…

Rozprava nám přivodila málem křeče v břiše, protože Mikovo rozhořčení podvedeného účastníka zájezdu bylo skutečně dojemné. Nebylo však zbytí a tak jsme vyrazili dál. Cílem této etapy byla vesnička Sloboda/Svoboda, kde končila silnice a patrně i svět.

Cestou jsme potkávali místní vracející se z práce, většinou jedoucí na různých motorkách a mopedech, s kosou či hráběmi jednoduše přes rameno. Kromě nich se po cestě promenádovaly sem a tam i krávy, o které se očividně nikdo příliš nestaral. Po asi pěti kilometrech jsme dorazili do vesnice, která uchvacovala svojí malebností. Dřevěné domky roztroušené po obou úbočích svahu vypadaly vskutku půvabně, idylku kazila jen myšlenka, jak se odsud asi jezdí k doktoru…

Mým tajným trumfem v této vesnici byla hospoda a krám, nebyl jsem si ovšem jist, jestli na ně narazíme a budou-li mít otevřeno, takže jsem raději nic neříkal, dokud jsme k jednomu takovému stavení nedorazili. Dveře však byly zavřené, takže nás místní lingvista popíjející s kumpány pivo uklidňoval „uno momento seňor“. To nám nečinilo nejmenší potíže, protože jsme věru nikam nechvátali. Po příchodu majitele jsme nakoupili další proviant, vynikající místní čokolády a dokonce bylo k mání i točené pivo. Jediným neúspěchem tak bylo, že nám jakási paní vyfoukla poslední vajíčka těsně před nosem. Nutno podotknout, že krámek vypadal velice svérázně, věci ze všech oblastí lidského života se kupily na hromadách nejen v policích, ale i na zemi a to vše bylo podtrženo neodbytným pachem koz.

Po krátké pauze jsme vyrazili dál a po několika desítkách metrů narazili na další krámek. Vidina smažených vajíček se nám všem tuze zalíbila, takže byl vyslán Mike, aby se po nich poptal. Po chvíli ovšem náš delegát vykoukl ze dveří krámu se slovy: „Jak byste jinak řekli vajíčka?“ Já když jim to řek, tak mi nabízeli vodku…“ Vydal jsem se tedy za Michalem dovnitř, abych ho podpořil. Krámek vypadal oproti tomu předchozímu velice západně a civilizovaně, nicméně po vajíčkách nebylo ani vidu ani slechu. Mike mě začal přesvědčovat „no tak předveď slepici nebo něco“, k čemuž jsem se ale dvakrát neměl, takže vzal tuto úlohu na sebe. Jeho krásné „kokokokodák“ doplněné i o pohyb křídel/rukou bylo hřebíčkem přímo na hlavičku a paní nám okamžitě dodala požadovaný proviant.

Hned za vsí jsme narazili na krásný plácek u potoka, kde bylo i ohniště, takže o nocležišti bylo rozhodnuto. Bez zbytečných průtahů jsme začali připravovat oheň a večeři, abychom zjistili, že smažená vajíčka bez soli nebudou právě to pravé ořechové… Lahodné večeře jsem se ale odmítl vzdát, takže jsem vyrazil k nejbližšímu stavení, kde jsem poprosil o trochu soli. Ochotná paní pro ni nejprve poslala svého synka, ale pak sama sáhla pro celý pytlík. Mé vysvětlování, že potřebuji opravdu jen trošku nebylo nic platné, takže jsem se vrátil o kilo soli bohatší.

Večeře sestávající z osmažené klobásy a míchaných vajíček patřila k vrcholům kulinářského umění a poté nemohl samozřejmě chybět ani čaj se slivovicí a absintík. Večer příjemně plynul, ale k naší nelibosti se na obzoru začaly objevovat blesky a obloha se výhružně zatahovala. Pak se ale meteorologická situace opět vylepšila, což mi stačilo, abych ostatní ujišťoval, že „z toho mraku nezaprší“. Michal a Jarmila byli ale již pevně rozhodnuti, že neponechají nic náhodě, a stan postavili. I Qrul se nechal zviklat oblačným strašením a protože nejsem nelida, se stavbou stanu jsem mu pomohl, ačkoliv jsem byl odhodlán užít si příjemnou noc pod širým nebem. Chvíle kochání jasnou oblohou a sladké sny na sebe nenechaly dlouho čekat…

…vprostřed noci mě náhle vzbudilo nepříjemné vlhko v obličeji, který byl jen nedbale zakryt nezbytným kloboukem. Procitnutí to nebylo z nejpříjemnějších, protože již lilo jako z konve, což bylo znát i na spacáku. Volky nevolky jsem se tedy hbitě nakvartýroval ke Qrulovi, který již na mě čekal a k mému nemalému překvapení se mi ani nesmál.

 

Středa – vzhůru do divočiny

Déšť trval celou noc, ale stany se naštěstí ukázaly v dobrém světle a nápor vody vydržely, i když zejména naši sousedé měli v jednu chvíli namále a už počítali kapičky padající ze stropu. Během dopoledne déšť ustal, což jsem okamžitě využil ke shánění dřeva na ohýnek, abychom se trochu ohřáli a udělali něco teplého k snídani. Když už jsem byl s přípravou takřka hotov, začalo však znova pršet, takže jsem chtě nechtě muset zpátky do stanu a bez dlouhých okolků znova usnul. Nepřízeň počasí trvala až zhruba do dvanácti hodin, což mělo pozitivní dopad alespoň v tom, že jsme se všichni řádně prospali a odpočinuli si.

Po poledni se mraky začaly konečně zvedat a tak jsme si udělali pozdní snídaňooběd, provedli důkladnou očistu těla v blízkém potoce (do vody navzdory její nízké teplotě vlezl dokonce i Michal) a vyrazili vstříc další etapě mířící do západních Horhan, ve které jsme konečně měli dojít k bývalé hranici mezi první Československou republikou a Polskem.

Já a Qrul jsme se vydali v předstihu kupředu, abychom umožnili nerušenou koupel dámské části výpravy a hned první naše kroky byly poměrně dobrodružné. Cesta totiž po pár desítkách metrů končila brodem, po dešti poměrně rozvodněným. Rozhodli jsme se jej obejít po kamenech kousek níže, já za pomoci hůlek a Qrul svých dlouhých nohou. Na druhé straně nás však čekal strmý břeh, na který se dalo jen obtížně vysápat; Qrulovi se to sice podařilo, ale v momentě, kdy už se zdálo, že má vyhráno, se propadl mezi dvě klády, jež trčely z břehu a byly porostlé jen mechem. Celkem hrozivě vypadající pád se ale naštěstí obešel bez následků.

Po chvilce čekání byla naše čtveřice kompletní (Michal a Jarmilka na naši radu nešli po cestě, ale za to se museli brodit rozmočenou loukou) a vyrazili jsme vstříc prvnímu stoupání. Šlo se klasickou vymletou lesní cestou, která kupodivu ani moc neklouzala, takže jsme poměrně rychle dospěli na vrchol a rozcestí, kde jsme opět blahořečili kompasu a vydali se správným – jižním – směrem, nedočkavě vyhlížejíce první historický milník.

Ten na sebe skutečně nenechal dlouho čekat. Kamenný sloupek, vysoký zhruba metr, s českým lvem a polskou orlicí na protilehlých stranách a označením kilometru a stovky metrů, nám pak dělal společnost následující dva dny a mnohdy bylo jeho nalezení opravdovou radostí, protože jiné značení se v této oblasti nevyskytovalo. Místy ovšem byly patníky vyvrácené, zatlačené do bahna, či nebyly k nalezení vůbec.

Cesta se ubírala po hřebeni, který byl zalesněný, takže o výhledech nemohlo být ani řeči, i kdyby se náhodou rozehnala otravná mlha. Nebýt předchozího deště, byla by chůze i poměrně příjemná, protože cesta byla evidentně využívaná místními lesáky a tudíž široká a v rámci možností udržovaná (tj. bez padlých kmenů a podobně). Liják ale udělal své a tak jsme museli co chvíli obcházet velké louže a hlavně se mít neustále na pozoru před pádem na klouzavém bahenním šlemu.

Oproti našim předchůdcům, jejichž cestopis jsem objevil během příprav výpravy a který mi byl inspirací pro tuto etapu, jsme neměli s hledáním cesty žádné větší obtíže a poměrně svižně postupovali stále víceméně jižním směrem kupředu. Jediný navigační problém vyvstal na jedné zarůstající mýtině, ze které vedlo několik cest a kvůli již delší dobu chybějícím milníkům jsme si nebyli přesně jisti ani naší polohou, natožpak dalším směřováním. Rozprchli jsme se tedy do všech směrů ve snaze najít další „drobeček na pěšince“, který by nás navedl správným směrem. Po patnících jako by se ale slehla zem, takže jsme si nejprve metodou pokus-omyl kousek zbytečně zašli a teprve poté určili správnou cestu dál.

Snad nejhezčím kouskem tohoto dne byla mýtina s koňmi, které jsme již pro jistotu nekrmili, ale udělali alespoň pár fotek, protože hraniční kámen tyčící se majestátně v jejím středu k tomu doslova vybízel. Pak jsme ale již začali pozvolna vyhlížet další místo k noclehu, dobře si vědomi faktu, že v podmáčeném lese by se tábor rozbíjel jen těžko.

Štěstí nám přálo a skutečně jsme narazili na velkou mýtinu, která zřejmě sloužila jako pastvina koz či ovcí, v tuto chvíli bohudík nepřítomných. Po troše pátrání jsme nalezli místo relativně rovné a nezabobkované, rozdělali oheň a postavili stany. Při pohledu na oblohu jsem ani já neprotestoval, což se ukázalo jako moudré rozhodnutí, protože v noci začalo opět pršet. Večerní posezení jsme tentokrát udělali o něco kratší, abychom následujícího dne mohli do etapy slibující tuhé stoupání vyrazit zavčasu.

 

Čtvrtek – dobývání Popovy ženy

Popaďa – nejen popova žena, jak praví slovník nářečí, ale i významný vrchol horhanských hor, pyšnící se úctyhodnými 1740 metry. Právě zdolání tohoto kopce bylo cílem dne, přičemž odměnou nám měly v ideálním případě být daleké rozhledy do všech světových stran (snad vyjma severu, kde je několik vrcholů stejně vysokých jako Popaďa). Při pohledu na mlžné nebe visící nám téměř nad dosah ruky nad hlavami, nám ale bylo jasné, že s tímto bonusem to asi nebude nijak valné.

Hned po prvních ušlých metrech jsme dospěli ke zjištění, že další celonoční déšť se na cestě neblaze podepsal a louže jsou podstatně větší než předešlého dne, o větvích plných kapek a mokrém podrostu ani nemluvě. Po první hodině chůze jsme zjistili k naší hrůze, že jdeme pomalu tůze. Podle mapy i hraničních kamenů jsme se totiž posunuli jen o dva kilometry vpřed. Skutečná nachozená vzdálenost ale byla nepochybně větší, protože řadu rozbahněných míst jsme museli obcházet velkými oblouky. Fungovalo to tak, že když byla původní cesta již příliš rozježděná (a tedy s obrovskou louží), vytvořila se objížďka těsně kolem problematického místa. Často byly ale i tyto objížďky již plné vody, takže jsme si museli zacházet o další kus dál a v některých pasážích jsme se pak na cestu už ani nevraceli a šli rovnou lesem. Na některých místech jsme se posunuli kupředu jen díky mým hůlkám, které putovaly z ruky do ruky a pomáhaly zdolat nebezpečné či kluzké místo.

Terén doslova volal po pádech, takže brzy vznikla soutěž o první držkopád, za který měl nešťastník obdržet lahvinku něčeho na zahřátí. Je s podivem, že navzdory opravdu ošemetnému terénu zůstala tato soutěž až do večera nevyhodnocená a všichni jsme zdolali čtvrteční etapu bez ztráty kytičky (i když minimálně já jsem asi pětkrát měl opravdu namále).

Kolem poledne jsme se nejprve potkali s osamělým poutníkem kráčejícím opačným směrem než my. Po dotazu, jak dlouho je to ještě na Popaďu, nám odvětil, že tak dvě hodinky. Pohled do mapy ukazující vzdálenost 10 km a naše dosavadní rychlost cca 2km/hod nám jasně napovídaly, že něco je špatně a buď je pán opravdu borec a my neuvěřitelní loudalové nebo došlo k nějakému nedorozumění. Dalším setkáním byla skupina polských landroveristů, kteří se právě chystali vyrazit do další etapy. Rázem nám tak byl jasný původ čerstvě rozježděných kolejí, ve kterých se tak krásně hromadí voda a znemožňuje člověku průchod. Po dalším dotazu na Popaďu jsme byli posláni zcela opačným směrem, ale nenechali jsme se zmást a po pauze na sváču vyrazili správným směrem.

Po několika dalších kilometrech se před námi poprvé otevřel výhled na kýžený vrchol, a byl to pohled impozantní. Na kopci bylo dobře patrné pásmo klečového podrostu a pak již jen holá kamenitá pustina. Zahájili jsme intenzivní stoupání, nabrali vodu v označeném prameni poblíž cesty a nezadržitelně směřovali k zakrslým jehličnanům. Les nejprve postupně řídl a pak se zničehonic proměnil v kleč. Cesta zde nebyla příliš prošlapaná, takže větve se nahoře spínaly a tvořily jakýsi tunel. My pomenší jsme se s novým terénem vyrovnávali celkem dobře, Jája si pochod „tunelem“ prý dokonce užívala, ale Qrul, nesoucí navíc i stan, se vysloveně trápil. Větve bylo třeba nadzvedávat rukama, neustále se krčit a různě kroutit, takže postup byl celkem pomalý a namáhavý. Zpříjemněním byly na druhou stranu borůvky, kterých zde rostlo požehnaně, takže jsme co  chvíli dělali vitamínovou zastávku. Jak výškové metry přibývaly, kleč se postupně zmenšovala, takže nakonec jsme již nešli tunelem, ale úzkou pěšinkou ve křoví, ze kterého nám koukaly jen hlavy.

Jen co se podařilo překonat houštinu, čekala nás další útrapa v podobě kamenného moře. Zde se cesta již definitivně vytrácela a jediným vodítkem byl pohled na vrchol kopce. Kameny by samy o sobě nebyly tak nepříjemné, kdyby ovšem stály pevně a neviklaly se pod každým krokem. Mně se šlo celkem dobře, protože hůlky se opět ukázaly jako výborní pomocníci, ale zbylá část výpravy prožívala v tomto úseku opravdovou krizi, až jsem měl strach, aby pod vrcholem nedošlo k nějakému lynčování mé osoby. Výstižně to shrnul Qrul: „Šplháme se na nějakej blbej kopec, ze kterýho stejně bude h***o vidět“. Měl samozřejmě svatou pravdu, protože mraky doprovázející nás po celý den, nejenže neřídly, ba naopak byly stále hustější, takže po dosažení vrcholu jsme mohli konstatovat viditelnost příjemných 20-30 metrů, zkrátka panorámata jak mají být.

Na vrcholu Popadi jsme se setkali se skupinou polských turistů a turistek, kteří byli v dobrém rozmaru, fotili se s polskou vlajkou a pak odkvačili pryč. My jsme oproti tomu docela mrzli, protože teplejší věci byly v batozích a nikdo neměl chuť je vyndavat. Jen v rychlosti jsme tedy zalezli do kamenného příkopu (údajně pozůstatek 1. světové války), posvačili nějakou tu sušenku a vydali se dál.

Další cesta sice již vedla po červené turistické značce, ale profil terénu byl stále stejný – nejprve kamenné pole a pak průchod klečí, naštěstí lépe průchodnou než prve. Dorazili jsme do sedla, ve kterém jsme se na čas odpojili od bývalé hranice a měli pokračovat dále po modré. Ještě předtím jsem se ale vydal pro vodu, která byla podle mapy nedaleko a byla na rozcestí i označená ukazatelem. Šel jsem snad dvacet minut upnutý k myšlence, že pěšinka končí u pramene, až když už se zdála situace hodně hodně podivná, nahlédl jsem do mapy a zjistil, že pěšina vede někam do neznáma a u vody rozhodně nekončí. Cestou zpátky už mi šel v ústrety Mike, který se mě vydal hledal, když jsem se dlouho nevracel; ani s jeho pomocí jsme ale pramen nenašli a museli vyrazit dál skoro bez vody a doufat, že se někde nějaká objeví.

Poslední pasáž tohoto dne byla celkem pohodlná, šlo se po lehce klesající pěšině, na které byly někdy i odstraněné padlé stromy, takže oproti předchozí pasáži opravdová pohodička. Po cirka třech kilometrech jsme konečně dorazili k tábořišti, kde jsme se rozhodli přenocovat. Qrul s Michalem se vydali pro vodu, neboť mapa slibovala pramínky nedaleko, a měli štěstí, protože netrvalo dlouho a byli zpět s plnými lahvemi. Jako na potvoru se počasí večer vybralo a Popaďa se koupala v paprscích slunce, jako by se chtěla vysmívat zklamaným cestovatelům (minimálně jeden zklamaný v naší skupině byl).

Večer následovala již zaběhnutá klasika – ohýnek, Dobrý hostinec, čajík, absintík a pohodička. Dokonce se nám u ohně podařilo usušit i mokré věci, takže konec dobrý, všechno dobré. Michal a Jarmilka opět stavěli stan a stejně se k otázce nocování stavěl i Qrul. Nic nebylo platné mé přesvědčování, že z toho mraku (který ani žádný nebyl) tentokrát opravdu nezaprší. Je až smutné, jak jedno malé uřeknutí může člověku zkazit renomé… Qrulovi jsem se stavbou stanu pomohl, ale sám jsem ulehl na mechovou postel připravenou některým předchozím nocležníkem. Dokonce jsem ani nerozbaloval karimatku, čehož jsem nad ránem hořce litoval, protože zima od země byla k nevydržení, a po delším vnitřním boji jsem se pro ni chtě nechtě musel vydat. Jinak byla ale noc krásná a samozřejmě ani nekáplo!

 

Pátek – návrat do civilizace

Budíček byl na poslední den vyhlášen na brzkou hodinu, abychom se pohodlně dostali do civilizace a stihli se v ideálním případě během pátku dostat až na Slovensko. Rychle jsme posnídali pobalili věci a vydali se dále po modré, která nás po několika kilometrech měla svést do údolí řeky, podél níž jsme chtěli dojít až do Německé Mokré neboli Komsomolsku neboli Kostomlat. Já a Jarmilka jsme ovázali bolavá kolena, což výrazně pomohlo a mohli jsme nerušeně uhánět k cíli. Ještě naposledy jsme se pokochali pohledem na historický milník a zahájili příkrý sestup vymletou cestou do údolí. V této oblasti již byla silně patrná činnost člověka – vykácená úbočí kopců, nesvezené dřevo a žádná známka po rekultivaci, zkrátka spoušť.

Ještě před polednem jsme překročili řeku a při jejím břehu jsme pokračovali po cestě sloužící náklaďákům dále do civilizace. Ačkoliv terén nebyl náročný a šlo se jen po rovině, byl tento úsek jedním z nejnepříjemnějších, protože cesta stále nebrala konce a všichni už jsme chtěli být v cíli. Dvěma světlými body byly jen oběd, protože se vyčasilo a posezení na sluníčku bylo prima, a koupání, protože jsme se konečně mohli převléct do čistých věcí a přestat smrdět.

Ušli jsme poctivých dvacet kilometrů, když jsme kolem čtvrté hodiny odpolední spatřili první domy Kostomlat. Hned nám bylo jasné, že naše představa, že zde narazíme na taxík nebo autobus, byla tuze naivní. Vesnice byla sice dlouhá snad čtyři kilometry, ale domy se táhly jen podél silnice, většinou jen v jedné či dvou řadách. „Silnice“ si pak zaslouží samostatný podrobnější popis. Jednalo se totiž o cestu, na které jen místy bylo k nalezení něco málo asfaltu, většinou to bylo jen uježděné kamení a hlína, takže podle toho vypadaly i díry, kterých bylo požehnaně a očividně nebyla žádná snaha je opravovat. Na druhou stranu je jasné, že nákladní auta se dřevem by cestu rychle znovu rozbila, takže stavu silnice se ani nelze příliš divit.

Ve vesnici byla naprostá většina domů dřevěná, s plechovými střechami, za to ale dvěma až třemi satelity. Kolem stavení se volně popásly pohublé krávy a pobíhaly slepice, občas mezi tím vším projelo osobní auto jedoucí tak 20km/h, protože vyšší tempo stav vozovky zkrátka neumožňoval. Udělali jsme si pauzičku u místního krámku, kde jsme si koupili pivo či nanuk podle chuti a přemýšleli, co podniknout dál. Od jedné paní jsme se dozvěděli, že za pár minut přijede autobus, který ale bude končit jen kus dál ve vsi. Každé přiblížení se k cíli ale bylo milé, takže jsme možnost svezení mile rádi využili.

Komsomolsk však stále nebral konce, takže jsme se rozhodli zkusit stopnout nějaké auto, kterých vsí projíždělo poměrně hodně. Rozdělili jsme se na dvojice a dohodli se, že se sejdeme v Usť Čorné, další, již větší, vesnici na trase, od které jsme si slibovali už určitě nějaké lepší dopravní spojení. Michal a Jarmila měli štěstí a takřka okamžitě nasedli do jednoho z dřevařských náklaďáků. Já a Qrul jsme mezitím pokračovali po svých a zkoušeli štěstí u čehokoliv, co projíždělo kolem, včetně cyklistického páru (shodou okolností z Čech). Po chvíli se i na nás usmálo štěstí, když kolem projížděl jakýsi transporter. Posádka kabiny nás nejprve nechtěla vzít, ale na naše prosby nakonec zastavila (dialog s projíždějícími šoféry nebyl s ohledem na rychlost jízdy žádným problémem). Ukázalo se, že za prvotním odmítnutím se neskrývá neochota, nýbrž absence sedadel v zadní části vozu. To nám ale pramálo vadilo, usedli jsme na podlahu a vezli se jako páni.

Na okraji Usť Čorné jsme byli vysazeni a museli dál dojít po svých. Qrul mi zkazil radost, když okamžitě vylovil telefon, aby se spojil Mikem a domluvil s ním místo setkání; já bych dával přednost troše improvizace. Mezitím nás opět dojel párek cyklistů, které jsme autem předhonili, prohodili jsme pár slov o našich zážitcích i dalších cílech a vysvětlili jim, že druhá polovina naší expedice již čeká někde ve vsi.

Na místo srazu – náměstí s modrým kostelem – jsme došli celkem rychle a Michal nám hned oznamoval, že už jim o nás referovali nějací kolaři. K naší nelibosti se kvalita vozovky nijak nelepšila a ani s autobusem to nevypadalo valně. Museli jsme tedy dál pokračovat po svých. Před kostelem se k nám nadšeně (a česky) hlásila zcela neznámá paní („To jsou naši kluci!“), aby zjistila, že nejsme těmi, za které nás pokládala (zbytek její party se jí za úsměvný omyl ždibec posmíval), s odvozem nám ale bohužel nepomohla.

Cestou jsme postupně zjišťovali, že autobus pojede až v sobotu ráno a naděje na taxík byla takřka nulová i bez ptaní. U jednoho domu jsme zkusili i požádat o svezení, ale pán nám dobromyslně vysvětlil, že nás sice svést může, ale stejně si nepomůžeme, protože ani z většího města už takhle pozdě odpoledne do Užhorodu nic nepojede. Dokonce nám nabídl i možnost přenocování u něj na zahradě, kterou jsme ale s díky odmítli a pokračovali dál na okraj Usť Čorné. Při tom jsme se zvolna smiřovali s myšlenkou, že přespíme u silnice a za ranního kuropění nasedneme na autobus směr Tjačiv.

Pátečnímu putování ale stále ještě nebyl konec, protože se nám podařilo odchytit kolem projíždějící náklaďák jedoucí do Krásné, další vesnice na trase. Na rozdíl od většiny dřevařských vozidel se v tomto případě nejednalo o návěs, ale o skříňovou verzi. V zadním prostoru seděli dva dřevorubci ve středních letech a jeden z nich se okamžitě rozpovídal. Zpočátku jsme měli s ukrajinštinou trochu problémy, ale postupně jsme začali docela rozumět a lámaně, rukama nohama vysvětlovali, odkud jdeme, co děláme a vyptávali se, jak vypadá život v lesích. Slova jsem se za naši skupinu ujímal hlavně já či Michal, takže logicky brzy následovala otázka našich společníků: „Slečna nerozumí?“ a naše odpověď: „Ale rozumí, ale nemluví… Ona nemluví ani s námi.“ Kromě toho jsem se i dozvěděl, že učitel je „dobre dilo“ a možná mi i byla nabízena dcera upovídaného pána, tohle téma jsme ale naštěstí dál neřešili… V družném hovoru cesta dobře ubíhala, takže ani tolik nevadilo, že sedíme s nohama porůznu zaklesnutýma do klád, auto na výmolech skáče až hrůza a každou chvíli se člověk o něco praští.

Na začátku Krásné byli naši spolujezdci vysazeni u první hospody a my pokračovali ještě kus dál do centra vsi. Zde jsme dostali doporučení na místní hotel a restauraci, které jsme určili jako cíl dnešního dne. (V nohách jsme mohli mít odhadem ke třiceti kilometrům, takže na dlouhé pochody už opravdu nebylo ani pomyšlení.)

Restaurace předčila veškerá očekávání a oproti ostatním domům působila opravdu jako pěst na oko. Uvítala nás světla, naleštěné dlaždice, nařasené záclony a kýčovitá výzdoba. U jednoho ze stolů se slavily narozeniny majitele a jeden z přísedících uměl dobře česky, takže překládal naše – beztak vcelku jednoduché – požadavky: „Čtyři piva a čtyřikrát cokoliv k jídlu.“ Pohledná číšnice nám přinesla solidní baštu a nádavkem i pozornost pana majitele v podobě čtyřech kořalek. Ty byly ovšem dost nepitelné, takže jsme se jen modlili, aby nenásledovalo další kolo.

Poseděli jsme, trochu zregenerovali, odmítli nabídku k přenocování v hotelu a rozhodli se přečkat noc na vybetonovaném plácku vedle něj. Autobus měl jet buď v půl šesté nebo v sedm, místní nám nabízeli spíše dřívější verzi, ale česky mluvící mladík z restaurace byl přesvědčen, že o víkendu jede autobus později.

Únava byla značná, takže jsme si nic nedělali z betonu a porůznu poskládáni o zídku jsme všichni rychle usnuli.

 

 

 

Sobota – cesta domů

Procitli jsme ještě za tmy, abychom náhodou nepropásli naději na spojení s civilizací. Ráno bylo krušné, protože spánku nebylo příliš a byli jsme celkově docela rozlámaní. Naštěstí chvíli po nás začali z nedalekých dveří vykukovat ubytovaní hosté (nejspíše nějací Rumuni) a dokonce nás pohostili ranní kávou.

Autobus v prvním termínu nepřijel, takže jsme museli hodinu a půl čekat a doufat, že dorazí alespoň kolem sedmé. V mezičase někteří z nás mohli nebo spíše museli vyzkoušet i místní kadibudku schovanou za hotelem. Tento zážitek bude lepší příliš nerozebírat a nijak barvitě nelíčit, všeříkající je Jarmilina odpověď na otázku „byla jsi tam?“ „Byla. A nechci o tom mluvit.

Plečka honosící se názvem autobus se po sedmé hodině skutečně dostavila, takže jsme se do ní nasoukali, místo k sezení už samozřejmě nebylo. „Uháněli“ jsme oslnivým tempem 20-30km/h, občas přibrali další pasažéry (stařence a pánovi mávajícímu holí šofér prostě nezastavil) a autobus se postupně plnil. Qrul se dostal na výsadní místo těsně vedle šoféra, takže se ujal role pokladníka, která je mu vlastní. Přijímal peníze od cestujících, předával je řidiči a případně posílal drobné nazpět. Do Tjačiva je to z Krásné asi 45km, ale jeli jsme je (protože kvalita místní komunikace se zlepšovala jen nepatrně a velice pozvolna) téměř hodinu a půl.

Tjačiv je již větší město mající i regulérní autobusové nádraží. Zde jsme měli opět po delší době štěstí na spoj, protože se nám podařilo dohodnout s řidičem transporteru, který nás dovezl až do Užhorodu. Zásadním zlomem na cestě bylo Mukačevo, od kterého se jednak výrazně zlepšila kvalita silnice, ale i typ našich spolucestujících (zatímco doposud to byli vesničané jedoucí jednou za čas do města, v Mukačevu přistoupili lidé na první pohled městští).

Do Užhorodu jsme sice dorazili před polednem, ale museli čekat na další spoj na Slovensko až do čtyř hodin. Ty jsme si zkrátili posezením v hospodě a utracením posledních hřiven. Před odjezdem jsme se setkali se čtveřicí starých známých od meteorologické stanice nedaleko Velkého vrchu a povyprávěli o prožitých zážitcích. Na hranicích proběhla důkladná celní kontrola ve stylu „Alkohol, cigarety?“ „Ne.“ „Další.

V Košicích se nám podařilo zajistit poslední čtyři volná místa do autobusu StudentAgency, volný čas jsme strávili v pizzerii a po osmé hodině vyrazili směr Praha.

Do našeho hlavního města jsme kvůli rozkopané D1 dorazili s asi půlhodinovým zpozděním, což ale paradoxně mně a Qrulovi tuze hrálo do karet, protože tím se nám zkrátil čekací čas na další spoj (tentokrát vlak) jedoucí do Klatov. Michal a Jarmila se vydali dospávat cestovatelské manko a my s Qrulem si šli užívat ranní hlavní nádraží, abychom posléze bez dalších zaznamenáníhodných příhod i my dorazili domů.

Další ročník se opět naprosto vydařil a nezbývá než doufat, že hlasy volající po opravdu odpočinkové dovolené jsou jen nejapným šprýmem a i příští léto se podíváme někam do přírody.

 

fin

© Velkej Dan

Celá fotogalerie ZDE.

 

 

 

Michal Lepší © | michal.lepsi@gmail.com | Klatovy - Plzeň | DMportfolio.com