Rumunsko 2012

Rumunsko 2012 – Vlădeasa a Padiș

Po tuze vydařeném vandru v německém Schwarzwaldu, který jsme podnikli minulý rok, jsme dostali chuť vyzkoušet letos luhy a háje poněkud divočejší a volba tedy hned od počátku padla vcelku logicky na Rumunsko, jež je svými doposud relativně nedotčenými přírodními krásami vyhlášené. Po jistých spekulacích ohledně sestavy se složení ustálilo na třech členech, tedy kromě mé maličkosti ještě muž mnoha tváří Qrul a Mike. Můj ctěný bratr podlehl lenivosti a pod rozličnými pochybnými záminkami zůstal nakonec doma stejně jako Koloušek z Ďolíčku, jehož příčiny absence by samy o sobě vydaly na poutavou knihu.

První přípravy

Výkoný výbor ve složení já a Qrul již od jara lustroval pilně internet a snažil se naleznout pro naše záměry nejvhodnější lokalitu. Rumunsko totiž slyne přehršlí krásných hor a dalších míst k navštívení. Po zralé úvaze jsme se rozhodli vynechat nejvyšší rumunská pohoří (Fagaraš, Retezat), protože laťku náročnosti je jistě dobré zvedat postupně. Do finálního výběru se tak dostalo pohoří Rodna na severu Rumunska a Apuseni ležící nedaleko hranic s Maďarskem. Právě druhá jmenovaná lokalita se nakonec stala vítězem pomyslného konkurzu, zejména díky lákavým krasovým jevům, ale také dobré dostupnosti.

Po bedlivé konzultaci s mapou oblasti jsme se rozhodli navštívit severní část pohoří, konkrétně Vlădeasu a Padiș, ve kterém je k nalezení největší množství krasových jevů. Pro tento záměr se jevila jako nejvhodnější cesta vlakem po trase Praha-Brno-Bratislava-Budapešť-Püspökladány-Oradea-Cuicea, což je malá vesnice, která se měla stát naším výchozím bodem.

Před odjezdem

Dny před odjezdem byly v mém podání značně hektické, neboť jsem potřeboval v rámci potápěčského kurzu stihnout ponor ve Svobodných Heřmanicích nedaleko Bruntálu. Věci na výpravu jsem tedy balil s nezvyklým předstihem, protože jsem předvídal, že času pak nebude nazbyt. Tento předpoklad se ukázal býti více než správným, protože po pátečním dopoledním ponoru a několikahodinové cestě jsem dveře domu otevřel v 19:05 a měl tudíž pohodlných 24 minut, abych stihl vlak do Klatov, kde na mě měl čekat můj souputník na cestě do Prahy Qrul.

Již v prvním vlaku jsem se od paní průvodčí dozvěděl, že „nás chlapy prostě nepochopí“, což s ohledem na můj dvacetikilový ruksak není až tak překvapivé tvrzení. Cesta do Prahy proběhla bez zvláštních příhod a po krátkém intermezzu v podobě vracení půjčeného průvodce v biblioboxu jsme se chvíli po půlnoci setkali s Mikem.

Ačkoliv nás čekalo velmi brzké raní vstávání, protáhli jsme večerku do pozdních hodin a čas strávili například shlédnutím motivačního videa pro krizové situace z dílny TV Nova s názvem „bába pod kořenem“. Ulehnutí na společné lože s – jako obvykle negativním – Qrulem patří jistě k vrcholným zážitkům z celé akce.

Cesta do „Čůčy“

Po probuzení v nelidskou raní hodinu jsme se ještě v polospánku nějak dostali na hlavní nádraží a mohli vyrazit směr Budapešť. Nutno dodat, že námi brilantně vymyšlené vlakové spojení s jen jedním přestupem a pohodlným časem na přestup dostalo trhlinu ještě před samotným odjezdem, protože chytré hlavy na maďarské železnici změnily jízdní řád, aniž by toto uvedly ve všeobecnou známost. Jen podezřelý čas na místence nám napověděl, že z pohodlných 65 minut se rázem stalo poněkud méně luxusních minut pět. Pan průvodčí nás sice ujistil, že to stihneme, že to není problém, příjemná rodinka přistoupivší k nám do kupé v Brně ovšem hlásila 20minutové zpoždění a optimismus byl rázem ten tam.

Z nabraného manka se podivuhodným způsobem nejen že nepodařilo nic ubrat, ba naopak narostlo na celou úctyhodnou půlhodinu. I přesto jsme se v Budapešti plni naděje vyhrnuli z vlaku k informačním cedulím, abychom zjistili, že vlak na naší trase jede za několik minut – až krajně podezřelá situace na peróně nás nechala pochopit, že jsme se hnali k vlaku přijíždějícímu z námi požadovaného směru…

Rázem jsme tedy měli nemálo času, protože na další spoj jsme museli čekat takřka čtyři hodiny. Paní na kase naštěstí hovořila plynně německy, takže po několika prvotních úvodních nedorozuměních se mi podařilo zakoupit místenky na další vlak a od přepážky jsem odcházel se zjištěním, že další spoj jedoucí naším směrem v Ciucee nestaví a tudíž budeme muset přejet do nedalekého městečka Huedinu, zde vystoupit a jet zpátky. Sečteno a podtrženo z původně plánovaného příjezdu do cíle ve 20:30 se rázem stalo 3:51 ráno.

Čekání jsme si krátili popíjením piva před nádražím a jako bonus jsme měli možnost shlédnout i nefalšovanou maďarskou rvačku mezi – zřejmě – taxikářem a nespokojeným zákazníkem. k vidění bylo plivání, hrození židlí, povalení na zem, údery pěstí do hlavy i roztržená košile, zkrátka lahoda.

Další vlak již naštěstí zpoždění neměl, ale zato se nám zdálo krajně podezřelé, že nádraží vypadá velice solidně a i v noční hodinu je na něm poměrně rušno; ani různé nápisy s povědomým názvem Cluj-Napoca nebyly právě uklidňující. Po pohledu na nádražní hodiny Qrulovi konečně svitlo, že Rumunsko je již v jiném časovém pásmu a my tedy nic netušíce přejeli až na konečnou stanici, která shodou okolností byla v takové vzdálenosti, že hodinové manko nebylo na první pohled patrné.

Naštěstí pro nás se vlastně nic nestalo, jen jsme museli zpáteční úsek jet delší trasu ve vlaku, který smrděl hůř než kdekterý pražský podchod. Do Ciucey neboli „Čůčy“ (opravdu zhruba správná rumunská výslovnost) jsme tedy dorazili krátce před čtvrtou hodinou raní, která k nějakému pochodu právě nevybízela. Rozhodli jsme se nic složitě neřešit a k údivu výpravčího rozbalili spacáky prostě přímo na zastávce. Navzdory občasným houkajícím vlakům se mi spalo krásně a za úsvitu jsme byli připraveni nastoupit první etapu cesty, která nás měla zavést do vesnice Valea Draganului, v níž mělo začínat turistické značení.

Důležitý poznatek z cesty je ten, že rumunské potažmo maďarské vlaky vypadají srovnatelně s těmi českými a různé zkazky o příšerné dopravě jsou zřejmě již minulostí. (Nebo jsme měli prostě jen kliku.)

Den prvý

Na ciucejské zastávce jsme za rozbřesku pobalili věci a bez odkladů vyrazili; pauzu na jídlo jsme se rozhodli odložit na později. První úsek ještě nevedl po žádném značení, takže jsme se museli spolehnout na naše brilantní orientační schopnosti a práci s mapou. Jisté bylo, že budeme muset vystoupat do kopce a jít víceméně jižním směrem. Řídíce se heslem, že první etapa je zatěžkávací, stoupali jsme mimo cestu do poměrně příkrého kopce a pak vysokou, ještě od rosy mokrou trávou. Odměnou nám byly první krásné výhledy do krajiny. Také jsme narazili na první osamělé stavení střežené od pohledu nepřátelským hafanem, jeho pán však projevil soucit s poutníky a po nandání kalhot se vydal psa zkrotit. Vděčně jsme děkovali a poprvé si říkali, že jet do cizí země a neumět ani slovo místní řečí není ideální; tento pocit se pak opakoval ještě nesčíslněkrát.

Po dalším stoupání jsme se rozhodli pro delší pauzu spojenou s obědem a následným šlofíčkem. Náležitě posilněni jsme vyrazili dál a začali neblaze pociťovat sílící horko, ve kterém Qrulovi nepomáhal ani klobouk upravený na „námořníka“. Svoji přesnou polohu jsme vesměs jen odhadovali, takže občas nás překvapil konec cesty, což jsme řešili prostě tak, že jsme pokračovali kýženým směrem rozličným terénem (vysoká tráva, rozbahněný lesík, kličkování mezi trsy kapradí apod.). Dalším setkáním byl mladý pár na bicyklech – v terénu takřka bez normálních cest poměrně překvapivá záležitost. Mladík se zdál být nadšeným cyklistou, jeho slečna v růžovém tričku již poněkud méně. Zkušeně jsme jim poradili další směr a sami pokračovali dál.

 Díky častému nahlížení do mapy nám nemohlo uniknout, že poblíž naší pozice by se měly nacházet jakési útesy, pod nimi říčka a kousek od ní již pohodlná cesta do Valea Draganului, tedy vesnice, kde začínalo námi hledané značení. Rozhodli jsme, že vyhlídku si nenecháme ujít, sešli z cesty a záhy dorazili k příkře klesajícímu zalesněnému srázu. Sestoupili jsme několik desítek metrů a čím dál tím více zjišťovali, že pochod v tomto terénu nebude právě procházka růžovým sadem; nota bene, když třetina výpravy kráčela v sandálech. Dokonce jsme podnikli i pokus o cestu zpátky, ale ta se na suchém listí ukázala ještě krkolomnější než sestup dolů. Nakonec se nám přece jen podařilo zhruba v půli srázu narazit na jakousi uzounkou, alespoň trochu rovnou pěšinku, která nás vyvedla z nepříjemného terénu. Kromě několika drobných oděrek na Qrulových kolenou, které utrpěl po té, co se rozhodl slidovat vstříc zbytku výpravy, jsme sice toto úskalí přestáli bez úhony, ale úsek o několika stech metrech nám zabral skoro hodinu času.

Další cesta už byla o poznání pohodlnější (i když stále hlavně terénem) a záhy jsme dorazili do údolí a hlavně k řece, kde jsme s chutí posvačili a důkladně se vykoupali. (Zejména Mike na Adama s čelenkou na hlavě byl vynikající!) Následovala velice nepříjemná pasáž po rozpálené silnici vinoucí se vesnicí, která jako by nebrala konce. Malou útěchu jsme nalezli aspoň v plechovce piva a „rozhovorech“ s místními. Nejprve to byl bodrý mužík, který vyběhl z chalupy, jakmile nás spatřil, a zval nás k sobě domů ve stylu „Guten tag, you are my friends, Staropramen, pasáž rumunsky, come on“. Po chvíli se objevil i jeho syn, se kterým byla o poznání rozumnější domluva a který dělal tatíkovi za zády posunky, že nasává. Po chvíli jsme nechtěného, ale o to neodbytnějšího hostitele setřásli a pokračovali dál. Staříka, který nám chtěl ochotně poradit cestu, Qrul nejprve velice zdvořile upozornil: „Prosím vás, my ale bohužel nemluvíme rumunsky“; nakonec se ale přece jen skamarádili a Švihák Qrul dostal nádavkem i náruč jablek.

Ve vsi jsem se ještě s Mikem odskočil vykoupat do tůně, kde se scházela snad veškerá místní mládež a Qrul mezitím nejenže zjistil, kde se vlastně nacházíme, ale i vyhandloval další vodu. Jako protiváhu obětoval svoji čokoládu Milku a jen bozi vědí, jestli ji paní pro dceru opravdu chtěla nebo bylo vše úplně jinak.

Nekonečná vesnice sice stále pokračovala, ale my jsme konečně dorazili do místa, kde začínal modrý kříž, tedy znak po kterém jsme se chtěli ubírat dál. K naší pramalé radosti ovšem vedl do přísného kopce. Qrula-terminátora, který kraloval a byl k nezastavení na rovinách, vystřídal ve vedení vrchař Mike a nezastavilo ho ani mé lákání, že minul odbočku a bude se muset vrátit.

Tímto způsobem jsme velice rychle nabrali výškové metry a z údolí se dostali na hřeben vedoucí zhruba severojižním směrem. Cesta vedla hlavně po loukách, které byly řídce lemovány staveními či chatrčemi neurčité funkce. Za stálého, nyní již ovšem výrazně mírnějšího, stoupání, jsme došli až k místu, kde se u cesty pásly první krávy. S náležitým respektem jsme je obešli, ale poslední dva kusy stály na náš vkus přece jen příliš blízko. Ve snaze vyhnout se jim jsme narazili na zastřešenou studánku, u které bylo i bidlo na nabírání vody, bohužel však bez jakékoliv nádoby. Pomohli jsme si přivázanou PETkou a po chvíli byla první plná lahev na světě. Mezitím ovšem naše snažení zpozoroval nedaleko bydlící bača a vybaven kýblem nám zkušeným pohybem nabral tolik vody, co hrdlo ráčilo. Jako revanš jsme se chtěli aspoň podělit o trochu slivovice a opět hořce litovali, že rumunsky neumíme ani „děkuju“. Horečnatě hledající Mike nakonec kýženou tekutinu objevil, ale bača si jen ucucnul, pohrdlivě se ušklíbl, mávl rukou a rozvážně odkráčel.

Den už se chýlil k večeru, takže jsme rychle našli vhodné místo k táboření, rozdělali oheň, opekli buřtíky, které jako zázrakem přežily příšerné horko, a už se těšili na noční zcela jasnou oblohu. Únava z celodenního pochodu ale udělala své, takže já viděl asi tak prvních deset hvězd a kumpáni na tom nejspíš byli velice podobně.

Den druhý

Druhý den nás přivítal opět oblohou bez mráčku a zjištěním, že jsme dadali až přehnaně dlouho. Rychle rostoucí horko nás poučilo, že pro příště bude lepší si přivstat a pak přes poledne udělat delší pauzu. Potřebný stín nám naštěstí poskytl poblíž stojící kopa/stoh, takže snídaně mohla proběhnout se vším všudy. Mé ráno bylo o to radostnější, že jsem se zbavil stanu, k jehož nesení se uvolil Qrul.

Další pochod jsme zahájili opět stoupáním s krásnými výhledy hlavně na východní stranu hřebenu. Zanedlouho jsme došli k další zastřešené studánce, takže opět následovala procedura s PETkou, tentokrát v kombinaci s mými chodeckými hůlkami. Voda ale byla o poznání špinavější než předešlého dne, takže nakonec bylo vysláno poselstvo Mike-Qrul, aby opatřilo nějakou lepší tekutinu. Role mluvčího se tentokrát ujal Michal a od přívětivé paní se dozvěděl, že „tam nahoře rostou na dřevě dobrý věci, který se z něj vyřezávají a pak jsou výborný na jídlo“. Obohaceni o tuto poněkud mystickou informaci jsme vyrazili vstříc dalšímu stoupání. Dobrá nálada rozhodně nechyběla a Mike odhalil i něco ze svého básnického nadání. Jeho verše

Holina, holina,

brzo bude dolina.

patrně časem zlidoví.

Se stále přibývající výškou se začal les postupně vytrácet, aby ustoupil rozlehlým pastvinám, na kterých byly k vidění kromě krav i ovce. Šli jsme již bez větších klesání či stoupání a o prameny tekoucí do vydlabaných klád nebyla nouze. Netřeba dodávat, že voda z nich prýštící byla vynikající jak chuťově, tak i svojí teplotou.

Ještě dopoledne jsme měli možnost se poprvé seznámit s jiným typem poznávání přírodních krás, a to sice, když na vrchol přijel jakýsi landrover, z něj vyskákala rodinka, udělala fotku, poslala SMSky a jela zase dál.

Kolem poledne jsme se rozhodli využít stínu košatého stromu k pauze na oběd. Během ní se nestalo vcelku nic zásadního, kromě toho, že Mike si vylil část těstovin, což v rozčilení komentoval zřejmě nejsprostější českou větou, kterou pro její originalitu nelze nezaznamenat – „Do píči, kurva, kurva, mrdák!“

Po obědě jsme opět po delší době vstoupili do lesa, kde jsme prožili další zajímavé setkání, tentokrát s volně se pasoucími koňmi. Po počáteční nejistotě jsme si dodali odvahy a vydali se těsně kolem nich, abychom zjistili, že koníci mají asi ještě větší respekt z nás než my z nich. Následovala další vydlabaná kláda s pramenem a nám začalo pozvolna docházet, že ty „dobré věci rostoucí ze dřeva“, o kterých mluvila ráno paní dávající nám vodu, budou asi právě tyto prameny s výtečnou vodou. Ještě jsme se ani dosyta neobčerstvili a ze svahu se začali objevovat první koně taktéž dychtící po nějakém tom lůčku. V krátké chvíli se u koryta objevilo více než deset koní, což nás přece jen donutilo vyklidit pozice. Zejména Qrul se zdál být krajně skeptický k bezvýhradné býložravosti těchto tvorů. (Ale nebudu předstírat, že jsem z koní respekt neměl, holt když člověk na volně pobíhající zvířata není zvyklej, tak je to znát.)

Odpoledne jsme po delší době narazili na větší osadu, ve které byla dokonce i hospoda/kemp. Nocovat zde jsme rozhodně v plánu neměli, ale pivo nám všem přišlo vhod. Navíc jsme se zde potkali s dvojicí odněkud od Pardubic, Jardou a Terezou. Po krátkém rozhovoru vyšlo najevo, že mají víceméně stejnou cestu jako my, slovo dalo slovo a naše tříčlenná skupina se rozrostla o dva členy.

Po vydatné pauze nám cesta dobře ubíhala a ani nám příliš nevadilo, že se stále vlní nahoru-dolů. Pochod jsme si krátili rozvíjením teorií o tom, že za zatáčkou už bude jen rovina, kemp s pivem, vodopád a podobně. Rovina ovšem byla vždy jen nakloněná, místo piva jsme pili vodu s citronem a vodopády nahrazovaly časté potůčky tekoucí přes cestu. U jednoho z nich byla hezká vyhlídka na skály čnící z lesů, takže jsme udělali zastávku. Tereza nás poučila, že voda se dá výborně ochutit volně rostoucí mátou a netrvalo dlouho a už jsme měli ve flašce punkové mojito z tuzemáku, citronu, cukru a plané máty; jedním slovem lahoda. O trochu vzruchu se na konci pauzy postarali (zřejmě ovčáčtí) psi, kteří se nejprve tvářili výhružně, ale pak raději odběhli pryč. Při té příležitosti jsem měl alespoň možnost vyzkoušet Jardův prak, který mě nadchl a na příští výpravu asi pořídím něco podobného.

Druhé místo pro nocleh jsme zvolili v drobné proláklině na naprosto nádherných útesech Pietrele Albe. Nejdřív ale samozřejmě musela proběhnout opulentní večeře v zapadajícím slunci, na kterou jsme se přesunuli přímo na útesy. Omámen krásnou vyhlídkou jsem dostal nápad, že bychom si mohli ráno přivstat a vyrazit na vrchol Vladeasy (pod kterým jsme vlastně spali). Když jsem se o ideu podělil s Qrulem, byla reakce velice rychlá: „Jdi do pr*ele!“; pak chvilka ticha a následovalo: „I když to vlastně není tak blbej nápad…“

Večer jsme již nic neprotahovali, nerozdělávali ani oheň (na rozdíl od výtečníků v údolí, jejichž vatra hořela snad tři metry vysoko) a vydali se na kutě. Těsně před tím jsem ještě Qrulovi nadnesl, že bychom si na kopec mohli udělat i noční výstup, tentokrát jsem ale již opravdu nepochodil, odpoveď „Jdi do pr…! A myslim to vážně!“ byla všeříkající.

Večer se bohužel udělalo dost větrno a foukání větru mi bylo navzdory pevně nasazenému klobouku natolik nepříjemné, že jsem se rozhodl hledat v blízkosti jiný nocleh; podobně se vedlo i Qrulovi, který mě následoval. Našli jsme sice místo, kde bylo o poznání méně větrno, zato ale o poznání více křivo. Noc tedy rozhodně nepatřila k příjemným, nota bene, když mě v momentě, kdy jsme konečně příjemně spal, probudila dvě auta, blikající a troubící jako na lesy. V obavě, co se z návštěvníků vyklube, jsem se raději šel podívat k ostatním, ale dva mladí Rumuni byli veskrze přátelští, nabízeli nám domácí pálenku (dle mého nepitelnou), vykřikovali „Kolega, kolega!“ a chtěli se fotit. K dotvoření atmosféry jim z aut na plné pecky vyhrávala jakási lidová hudba (podle mě opět neposlouchatelná, ale Terka si v ní libovala). Po odjezdu komické dvojice už noc proběhla bez příhod a i jsem se konečně trochu vyspal.

Den třetí

Vstal jsem jako první z naší pětice už v šest ráno a situaci přehodnotil tak, že na kopec se mi nechce, protože fouká, jsou mraky a hlavně jsem tuze línej. Qrul nebyl proti. Našli jsme jakési závětří, připravili snídani a vypadalo to, že se oddělíme od Terky a Jardy, kteří vstávali asi o hodinu déle. Nakonec na nás ovšem tihle dva ještě museli čekat… Raní program nám zpestřil Qrul, kterému ulétla karimatka; naštěstí ji však náhodou našel Michal, který se šel opodál přezout… na revanš se Qrul uvolil k dalšímu nesení stanu.

Cesta nám svižně ubíhala, protože jsme už nemuseli překonávat žádné velké převýšení. Sice jsme rozhodně nešli po rovině, ale krpály z prvního dne byly ty tam. Roli určitě hrálo i to, že naše batohy začaly pozvolna ztrácet na váze a to nejen díky ubývajícímu jídlu, ale i proto, že jsme s sebou již nenosili tolik vody, protože nebyl kdykoli problém nabrat další. Tato taktika se nám ovšem dnes velice zle vymstila. Nejprve jsme sice ještě šli kolem obligátní vydlabané klády, ve které jsem se dokonce s gustem vykoupal, a pak i překonávali malou bažinu, ale pak se voda jako by vypařila a po další nebylo ani památky. Potkali jsme sice vstřícného baču, který nám ukázal další směr, ale na vodu nás v té chvíli opravdu nenapadlo se ptát. S blížícím se polednem začaly být tenčící se zásoby docela nepříjemné a když se voda neobjevila ani po poledni, docházel leckomu humor. Pozitivním vedlejším efektem tohoto nedostatku ale bylo to, že jsme nedělali žádné delší pauzy a šli a šli a šli…

Naději nám dodal až osamělý sběrač borůvek, který sice nejprve buď nepochopil moji posunkovou řeč nebo jsem se mu nezdál, ale pak Jardovi sdělil, že pramen je tak 10 minut chůze naším směrem. Mluvil svatou pravdu a na minipramínek jsme skutečně narazili. Poučeni předchozím strádáním, naplnili jsem lahve skoro na maximum a novým cílem se stalo rychlé nalezení vhodného místa pro pozdní oběd.

Cesta se ubírala po náhorní plošině, která byla porostlá hlavně trávou a občas kosodřevinou, o vyšší stromy poskytující kýžený stín jsme delší dobu nenarazili. Já si zpestřil cestu odbočkou na další útesy, kde jsem si chvíli zahrál na kamzíka a „poklábosil“ s borůvkáři pohybujícími se jakoby mimochodem v naprosto příšerném terénu. Tábor jsme nakonec rozložili ve skromném stínu jednoho stromku a dali se do vaření. Siestu nám obohatila i maďarská dvojice, která se evidentně ztratila. Za vše hovoří chlapíkův komentář: „I don’t know, where I am. I’m lost.“ Po několika minutách strávených nad mapou jsme nešťastníky poslali kamsi do neznáma doufajíce, že sami víme, kde se nacházíme.

Po vydatné pauze jsme se rozhodli pokračovat dál a odhadovaný počet nachozených kilometrů se začal blížit dvacítce. Na další cestě bylo potřeba sestoupit o značný kus dolů, ale poměrně příkré klesání rozhodně nebylo nijak pohádkovou záležitostí. Odměnou nám byl alespoň krásný pohled na zelenající se hřeben za našimi zády.

S blížícím se večerem bylo také třeba vyřešit, kde se na noc utáboříme. Jarda a Mike chtěli ještě zajít do údajně nedaleké hospody koupit pivo, zatímco já si nepřál nic jiného než být v cíli, dát si koupel, večeři a usnout; Qrul se jako obvykle tvářil neutrálně. Na jedné z křižovatek, která byla výchozím bodem do jeskyně a soutěsky kousek severně (Cetatile Radesei, Somesul Cald), se to doslova hemžilo lidmi, kteří nás ujistili, že k jeskyni je to již nedaleko a pro zrzavou tekutinu taktéž. Po krátké debatě se tedy duo žíznivých vydalo pro pivo, já směrem k cíli a Qrul s Terkou čekali na místě. Jak této příležitosti náš pašák využil, není známo. Cestou jsem potkal dříve ztraceného Maďara, který zářil štěstím a ubezpečil mne, že jeskyně je vzdálená jen pár minut chůze. Kromě toho jsem pohovořil i s českou rodinkou, která mi doporučila některá další zajímavá místa na další dny.

Moje první pořádná jeskyně v životě – Cetatile Radesei – na mě udělala ohromný dojem. Neváhal jsem, odstrojil batoh a důkladně se smočil v tůni tvořené protékajícím potokem. Stihl jsem i začít vařit večeři, když konečně dorazil zbytek výpravy. Po všeobecném mytí a šplouchání následovala večeře, rozložení spacáků nedaleko ústí jeskyně a nehorázná romantika spočívající ve sledování hvězdného nebe jedním okem a svíčky hořící na skalní římsičce okem druhým; a kolem toho poskakoval Mike s foťákem a nabádal nás, ať se pět vteřin nehýbeme…

Den čtvrtý

Ráno bylo s ohledem na jeskyni a protékající potok poněkud chladnější, ale já s ním kromě studených nohou neměl větší problém; ostatní spolunocležníci nesli chlad asi o něco hůře, ale brzy jsme se všichni rozehřáli na provozní teplotu a mohli se vydat na další cestu. Přínosem chladného rána bylo brzké vstávání a včasné zahájení pochodu, který směřoval právě do jeskyně, v jejímž ústí jsme nocovali. Dnem protékala voda, takže bylo třeba dávat bedlivý pozor, kam člověk šlape. Obtížnější místa však byla vybavena řetězy a různými chyty, takže postup byl poměrně bezproblémový, i když o vtipné momenty a hartusení nebyla nouze.

Následovala soutěska Somesul Cald, opět s říčkou vinoucí se po dně. Zde už byl postup náročnější, protože kameny byly často kluzké a pokud jsme se chtěli vyhnout namočení, museli jsme místy předvádět pravé akrobatické kousky. Hůlky, které jsem si prozíravě zapůjčil, jsem v této části vynášel do nebe na každém druhém kroku.

Malebná soutěska lemovaná z obou stran skalami nám zanedlouho připravila první zapeklitou situaci – voda vytvořila hlubokou tůň, kterou bylo lze obejít jen výstupem do příkrého svahu, nebo se ponořit po pás do vody a krizové místo projít. Po krátkém váhání jsem se rozhodl vydat na první průzkum, což znamenalo trenky a hurá do vody. Zakrátko jsem zjistil že další cesta je bezproblémová a scenérie úchvatná. Na další, tentokrát již delší průzkum, mě doprovodil i Jarda a shodli jsme se, že by stálo za to jít dál. Po návratu se ovšem objevila další nečekaná překážka, a to sice Qrul projevující krajní nechuť k máčení, lezení a dalším skopičinám. Velké nadšení k další cestě neprojevoval ani Mike. Po krátké přesvědčovací agitce (ve které byl výrazně aktivnější Jarda než já), se ale podařilo skeptiky přesvědčit, že když necháme batohy na místě, kam evidentně nikdo nechodí, můžeme soutěsku projít, udělat okruh a pak se pro ně vrátit.

Cesta tedy pokračovala; já a Qrul jsme volili cestu v sandálech a vodou, ostatní krizové místo oblezli vrchem a pak skákali v pohorkách po kamenech, zatímco my jsme bez váhání šlapali do ledové vody. Hned na začátku Qrul bohužel nešťastně uklouzl, lehce se namočil a přidal další zářez na své osudem těžce zkoušené koleno. Jinak jsme ale postupovali vcelku zdatně kupředu a užívali si výhledy na skály, které se po obou stranách tyčily do stále větší výšky.

Urazili jsme notný kus cesty, když se před námi zjevila další obtíž nikoliv nepodobná té první. Tůní zde ale bylo několik za sebou a byly výrazně hlubší. Také oba svahy byly takřka neschůdné. Nezbylo tedy než se vydat stejnou cestou nazpět, což jsem po tuhém vnitřním boji učinil s velkou nevolí i já. Qrul si rozhodl zpestřit návrat lezením po svahu a za navigace celého zbytku týmu obtížnou pasáž nakonec překonal bez ztráty kytičky.

Po návratu k batohům jsme s úlevou shledali, že jsou nedotčené, a začali připravovat oběd. Postupem času se soutěskou začínali trousit první lidé a bylo evidentní, že její domnělá opuštěnost byla způsobená jen brzkou raní hodinou našeho příchodu. Po chvíli se z místa stal opravdový lunapark. Nebezpečné kluzké místo s hlubokou vodou se snažili zdolat například účastníci maďarského dětského tábora, či pán s holčičkou na ramenou. Do menší jeskyně ústící nedaleko se pro změnu dobýval postarší pán s holí. Zajímavé bylo i setkání se skupinkou Čechů (s jednou moc hezkou dcerou), kteří místo navštívili již před čtyřmi lety a podle jejich srovnání se z oblasti velice rychle stává turistické centrum… bohužel.

Na odchodu ze soutěsky jsem se vydal kupředu, abych si na slunci trochu ohřál prokřehlé nohy, a po chvíli čekání mi již zmiňovaní Češi oznamovali: „Jeden z těch tvých kamarádů se tam nějak natáhnul… Říkali mu Krulec nebo tak nějak…“ Pád byl naštěstí zřejmě dobře naplánovaný, takže k žádnému většímu zranění či namočení nedošlo.

Po výstupu ze soutěsky jsme se nepochopitelně vydali opačným směrem, než bylo třeba, a situaci zpozorovali až po delší době. Jen nerad jsem se podvoloval návrhu, že se vydáme terénem správným směrem, protože dosavadní zkušenosti s chůzí mimo cesty nebyly nejrůžovější, ale nakonec se toto rozhodnutí ukázalo jako ideální a brzy jsme se dostali na cestu a po ní již pohodlně do první malinké osady, kde jsme si dali zasloužené pivo.

Protože čas v jeskyni a expedice soutěskou zabraly mnohem více času, než jsme původně předpokládali, rozhodli jsme se zakotvit na noc ve vesnici Padis, která je turistickým centrem oblasti. O tomto svědčí i mohutná výstavba, nová silnice a turisté na každém kroku. Pozitivním přínosem civilizace rozhodně byla příjemná hospoda, kde jsme si po pár dnech dali opravdové teplé jídlo a poměrně slušné pivo (ačkoliv bohužel opět jen lahvové). U vedlejšího stolu vysedávala další parta Čechů, která ovšem cestuje po horách raději v landroverech než po svých. Tohle pojetí se mi pranic nezamlouvá, takže o hovory s velice mluvným chlapíkem jsem příliš nestál. Jarda se oproti tomu snažil získat nějaké informace o zajímavostech v okolí a nevědomky tak boural moje polotajné plány na návštěvu jakési krápníkové jeskyně doporučené mi předešlého dne českou rodinou.

Večer jsme si ještě zpestřili návštěvou jedné místní babči, která nám v takřka středověkých podmínkách připravila za lidovou cenou 2 Lei (cca 11 Kč) něco na způsob langošů, ovšem s borůvkami, čokoládou či brynzou. Kromě standardní platby jsme jí z dlouhé chvíle i naštípali dříví a s pocitem dobře odvedené práce se vydali zpět do hospody. Terka a Jarda odešli k landroveristům, zatímco naše původní trio rozumovalo ještě nějaký čas v hospodě.

Na protějším svahu nás již od smrákání lákal jasně hořící oheň, takže jsme k němu zamířili a pranic si nedělali z toho, že kousek od něj stojí stan. Jeho obyvatelé se ukázali být velice tolerantní, protože akceptovali naše klábosení, které trvalo dlouho do noci. Noční obloha, pasoucí se (a příšerně prdící) koně a popíjení absintu opět vytvořily bezchybnou atmosféru. Před ulehnutím jsme ještě řešili, jestli je vhodné rozestlat těsně vedle volně se pasoucích koní, což jsme nakonec zavrhli a odebrali se kousek dál, k malému lesíku.

Den pátý

Po obligátní vydatné snídani jsme se vydali bez průtahů na cestu, na programu totiž byl jeden z hlavních trháků Padise – Ponorné Hrady. Naše cesta nejprve vedla příjemnou rovinou, na které se popásaly všudypřítomné ovce. Turistů bylo o poznání více než v prvních dnech, ale jen málokdo šel „na těžko“ jako my. Převažovali batůžkáři všech věkových kategorií, z národností pak hlavně (překvapivě) Rumuni a Maďaři.

Prvním zajímavým místem bylo vyvěrání jakési říčky. Sice jsem se odhodlal vlézt do ledové vody, ale když mi voda začala sahat po prsa a hrozilo, že budu muset začít plavat, raději jsem své snažení vzdal a do nitra hory se nakonec nepodíval.

Po delším stoupání lesem, kde jsme se střídavě předháněli se skupinkou odhodlaných seniorů, jsme konečně dorazili ke vstupu do první propasti Ponorných Hradů. Sestup byl dost příkrý a i když byl opatřený řetězy a lany, byl s plnými krosnami perličkou tohoto dopoledne. Těsně před obřím portálem do jeskyně, na který se člověk dívá ve všech průvodcích oblastí a každé druhé fotce na internetu, jsme poobědvali (už regulérní sucharovou dietu) a vydali se do nitra hory. Já si ještě čekání na ostatní zkrátil rychlým výstupem do druhé propasti, která je s první propojena dalším skalním portálem.

Jeskyně byla ještě mnohem větší než první námi navštívená a opět s vodou na dně. Hned v úvodu jsme měli možnost sledovat nešťastníka, který se ošklivě pomlátil na kluzkých kamenech, takže bylo jasné, že opatrnosti nebude nazbyt. Já opět blahořečil svým hůlkám, skotačil po kamenech a dostával se do naprosto famózního rozmaru. Můj buddy Qrul moje rozjaření zřejmě příliš nesdílel, ale bez bázně postupoval za občasného šplíchání vody potemnělým tunelem kupředu. Po čase jsem byl vyslán jako průzkumný oddíl kupředu, což se ale hrubě neosvědčilo, protože atmosféra jeskyně mě naprosto pohltila a opatřen hůlkami, s písní na rtech (hlavně Beskyde, Beskyde a Voda voděnka), jsem uháněl kupředu a jen občas čekal na zbytek party. Jeskyně skutečně zřejmě patří k hlavním turistickým cílům, protože jsme míjeli víceméně nepřerušovaný proud lidí vinoucí se v obou směrech.

Jeskyně je údajně dlouhá 300 metrů, ale my na její absolvování potřebovali určitě hodinu času. Po této vzdálenosti je možné vystoupit po strmém sutinovém svahu na dno další propasti, ještě před tím jsme se ale já a Jarda vydali na další průzkum dále po proudu. Vyzkoušeli jsme si pravou jeskyní tmu a s těžkým srdcem se po pár minutách vydali nazpět, kde už nás netrpělivě očekávali ostatní. Po drsném výstupu na dno propasti jsem zjistil, že kluci nenabrali vodu, protože v řece se jim zdála špinavá. V horku, které panovalo, bylo docela zřejmé, že jsme si zadělali na pěknou nepříjemnost, protože bylo ve hvězdách, kdy narazíme na další pramen.

Vystoupali jsme na okraj propasti, se zatajeným dechem se podívali dolů (většina z nás lezoucí po břiše, jen Terka v klidu nakukovala přes hranu) a vyrazili na další cestu. Jako další cíl postupně vykrystalizovala soutěska Galbena, protože skýtala možnost dosyta se občerstvit. Ještě předtím jsem ovšem neváhal upevnit svoji pověst blázna a navzdory horku a lehké žízni jsem se vydal na skály skýtající vyhlídku do soutěsky. Pohled to byl nádherný, stromy a skály zalité sluncem a hlavně ticho (přerušované jen mým nezbytným broukáním) a nikde ani človíčka. S lehkým zpožděním jsem dorazil k vyvěrání říčky Galbena, kde už se ostatní chystali k lázni. Svoje první pořádné koupání chystal i Michal, ale tváří v tvář ledové vodě opět poněkud ztrácel odvahu. Z nepříjemné situace jsem ho ochotně vysvobodil ukázkovým balíkem a za odměnu vyslechl několik vřelých slov. Pak ještě rychlá koupačka ve vodopádu a mohli jsme vyrazit do soutěsky.

Na rozdíl od první soutěsky jsme nešli jejím dnem, ale v příkrém svahu, Ten byl naštěstí v nejprudších místech vybaven řetězy, takže cesta byla poměrně bezpečná. Občas jsme ale museli řešit komplikace způsobené objemnými zavazadly, jako třeba Mike, který se zasekl mezi skálou a stromem. Cestu na světle a v bezpečné vzdálenosti od vody si nejprve pochvaloval i Qrul, ale v jedné pasáži (kterou jsme my ostatní neviděli, protože jsme byli více vepředu) se prý nakonec přece jen bál o život. Říčka po naší pravici vytvářela krásné tůňky, malé vodopádíky a střídavě mizela ve skále, aby se zase objevila, prostě radost pohledět. V samém závěru nás čekal ještě úsek, který bylo nutné překonat jen po řetězech, ale i tento svízel jsme dobře zvládli a zanedlouho již hledali vhodné místo k táboření.

Štěstí nám přálo a poměrně rychle jsme narazili na palouček i s připraveným ohništěm, takže pravá tábornická pohoda na sebe nenechala dlouho čekat. Opět zde byla k nalezení i máta, takže jsme připravili i další mojito a večer si patřičně užívali. V jednu chvíli bylo sice z dálky slyšet hřmění, ale tahle nepříjemnost se nám vyhnula, takže nic nebránilo tomu, abychom se já, Qrul a Michal rozložili ke spánku těsně u ohně. Během noci jsme pak několikrát přikládali, takže ráno byl ohýnek znovu připraven k použití.

Den šestý

Sice jsem trochu smutnil, že jsem nakonec neviděl ledovou jeskyni a další lahůdky, ale bylo jasné, že poslední den musíme věnovat přiblížení civilizaci. Pod Jardovým vedením jsme se vydali po žluté značce do vesnice Pietrosa. Po absolvování příšerného klesání a ještě horšího stoupání bylo rozhodnuto na chůzi po značce rezignovat a dál pokračovat po silnici, která se vinula poněkud rozumnější cestou.

Poslední úsek cesty byl poněkud nepříjemný, protože už jsme šli po regulérní silnici s provozem, navíc v obligátním horku. Ráz krajiny se notně změnil, kopečky se snížily a byla na nich o poznání více poznat práce lidské ruky. Celou dobu jsme kráčeli při řece Galbeně, která v těchto místech již byla zdobená nezbytnými produkty lidské civilizace, především plastovými lahvemi a dalšími obaly.

Do Pietrosy jsme dorazili v solidním čase, takže nám zbyl i čas na pivko v místním krámku a pak jsme se vydali k autobusové zastávce, jež měla být kdesi na druhé straně vsi. Došli jsme až na její konec, ale zastávka nikde. po chvíli jsme si s Qrulem všimli, že kousek pod kopcem se začínají shromažďovat lidé, vyrazili jsme se tedy zeptat, co a jak. Zjistili jsme, že autobus nám za chvíli skutečně jede a akorát stihli dojít pro ostatní a vrátit se s nimi na správné místo.

Cesta autobusem do městečka Beius byla naprosto poklidná a z mé strany částečně prospaná, takže další detaily zůstanou neodkryty. Zde se mi podařilo s jakýmsi soukromníkem dohodnout cestu do Oradey. Vydřiduch si sice nechal zaplatit v eurech, ale nestyděl se říct si o zhruba dvojnásobek ceny. Rozloučili jsme se Jardou a Terezou ,kteří plánovali zůstat v Rumunsku ještě týden, přislíbili si vyměnění fotek a vydali se na další cestu. Při nakládání věcí do mikrobusu jsem si uvědomil, že mi chybí do té doby nepostradatelná část výstroje – tedy hůlčičky. S hlavou v dlaních a mnohými nadávkami na vlastní osobu na rtech mi ale nezbylo nic jiného, než nasednout a milé hůlky nechat na pospas soudu na konci vesnice Pietrosa. Cesta mikrobusem byla zážitkem sama o sobě, protože vozidlo zřejmě postrádalo jakékoliv tlumiče a Mikova hláška „jé, já vidim silnici“ při pohledu na podlahu také říká své.

Návrat domů

Do Oradey jsme dorazili před pátou hodinou odpolední a neprodleně vyrazili směr nádraží. Polyglot Qrul vyzjistil cestu a nakonec se i podařilo koupit lístky na tramvaj od slečny, která hovořila jen maďarsky a rumunsky.

Na nádraží nastala velice složitá procedura kupování nových místenek, ve které jsem nejprve selhal já a pak nakonec uspěl Qrul za přispění Michalovy kreditky (na mezinárodní přepážce totiž nebrali eura).

Vlak nám odjížděl v šest, což znamenalo, že do Budapešti dorazíme krátce po desáté hodině večer a budeme zde muset čekat do půl šesté ráno na spoj do Prahy. Cesta proběhla opět poklidně, vlak více stál než jel a paní sedící v našem kupé si po chvíli odsedla. (Smrděli jsme tolik?)

V Budapešti jsme se rozhodli užít nočního města, chodili s krosnami po centru, rozprávěli s opilými Maďary i Angličany a užívali si krásného večera. Mike se stihl skamarádit s bezdomovcem na nádraží, kterému zapálil cigaretu a za odměnu dostal lahvičku jakéhosi šňapsu. Qrul na jiném místě pro změnu odmítal dotaz: „Canabis?Kokain? “ A v závěru jsme všichni žasli nad pochybnou ženštinou zdravící bez obalu: „Hello, sex?“

Noc jsme přežili bez úhony, dali si i plechovkovou Plzeň a museli konstatovat, že Maďarky jsou věru pohledné. (Názor můj a Mika, Qrulův náhled na problém není znám.)

Vlak do Prahy měl sice opět asi půl hodiny zpoždění, ale to nám naštěstí nevadilo. Rozloučili jsme se s Michalem, koupili lístky směr Klatovy, něco na zub a bez dalších zvláštních příhod dojeli domů.

Den jsme já a Qrul završili návštěvou chaty v Čihani, což byla tuze příjemná tečka za skvělým týdnem v horách.

© Velkej Dan

fin